Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

15. Problém

2. noc

Bil White - Kapitolan (31 let, Prezident Panemu)

„Poslouchám," řekl jsem a upřel na něj svůj unavený pohled.

Rukou jsem si alespoň trochu upravil své rozcuchané vlasy, abych vypadal, jako člověk z dnešní doby, né z pravěku. Jeho tón hlasu mě děsil. Vypadalo to opravdu vážně. Jako první mě napadlo, že by za tím mohla být vzpoura, nebylo by to poprvé a nejspíš ani naposled. To by mi mohlo zkazit mé ďábelské plány.

Vlastně o tom všem, co jsem plánoval vědělo jen pár lidí. Věděli o tom tvůrci Hunger games, několik vizážistů a také jedna vítězka, konkrétně ta z druhého kraje, těmto lidem jsem bezmezně věřil. Pochyboval jsem o tom, že se o něčem takovém dozvěděli ostatní.

Vítěz z třetího kraje se na pár vteřin zamyslel. Měl jsem pocit, že to trvalo věčnost. Že to bylo těch nejdelších pár vteřin v mém životě. Během nich se mi v hlavě stihlo nashromáždit snad desítky různých problémů, které se mohly stát.

Po chvíli, která se mi zdála dlouhá, jako několik let, konečně promluvil. Hlas mě vážný. Jeho tón značil, že se mohlo stát něco, co by ohrozilo Kapitol, letošní ročník Hunger Games, můj plán a možná i spoustu obyvatel Kapitolu, včetně mě, ohrozit na životě.

„Jde o mírotvorce. 70% těch, žijících v Kapitolu jsou totálně mimo a mají příznaky podobné těm, které mají lidé, když si vezmou nedávno objevenou látku. Je to něco, jako droga, ale mnohem silnější. Její účinky občas vydrží až 14 dní. Nevíme, jak se ta věc všem dostala do těla. Kromě nich je v háji skoro 90% mírotvorců z několika dalších krajů. Když se to vezme přibližně, tak už jen 25% všech je schopných boje."

Tohle mě dost překvapilo. Snad nikdy se nestalo, že by mírotvorci v práci užívali nějakou drogu a když už, tak né tolik a né v takovém množství a už vůbec né tak silnou. Věděl jsem, že to nebylo jen tak. Muselo v tom být něco víc, než jen obyčejná hloupost a nezodpovědnost.

Pokud by se o tomhle dozvěděli obyvatelé ostatních krajů, mohl by to být konec. Konec mého plánu na tento ročník, který byl jiný a nepochyboval sem, že pokud by se krajané dobyli až do mého pokoje, tak by mě zabili. Nesmělo se to zjistit. Teď jen byla otázka, jestli jsem mu mohl věřit.

Ano, po vítězství se sem přestěhoval, pracoval tady a vypadal i celkem spokojeně. Ale to nic neznamenalo. Mohl ho klidně zradit a udělal stejný opak toho, co mu řekne. Musel mu ale věřit a doufat v jeho věrnost vůči Kapitolu.

„Poslyš, musíš to ututlat. Tohle se nesmí nikdo dozvědět, rozumíš," řekl jsem s vážností v hlase.

„Ano, pane," přikývl Luis a zvedl se.

„Pokusím se to utajit, jak jen to bude možné. Pokusím se, aby se to nikdo nedozvěděl a Kapitol zůstal v bezpečí," řekl, přičemž se rozešel k odchodu.

Slyšel jsem dupot jeho bot na podlaze, než došel ke dveřím. Už jsem ani nevnímal, jak otevíral dveře, u kterých stáli 2 mírotvorci a odcházel. Přemýšlel jsem. Přemýšlel jsem nad tím vším. Měl jsem pocit, jakoby moje myšlenky byli součástí velkého boje a prali se spolu navzájem, přičemž jediná nevyhrávala. Byla to jen nekonečná rvačka bez výsledku.

Nedávalo mi to celé smysl. Jak se to mohlo stát? Určitě za tím musel někdo být! Někdo z Kapitolu. Ale který Kapitolan by chtěl hlavní město ohrozit? A proč by jim dával jen drogu a rovnou by je nezabil, bylo by to účinnější.

Né, že bych si stěžoval. Byl jsem rád, že mírotvorci žili. Ale nechápal jsem to. Možná to bylo mnohem těžší. Nebo naopak l úplně jednoduché, jen jsem nad tím až moc přemýšlel a hledal složité závěry.