Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

48. Pomsta - 2/2

18. Noc

Nyx Alther - 9. kraj (14 let, spojenec)

Neviděl jsem téměř ani na krok, Jaká byla tma. Cítil jsem trochu zimu, ale za dobu, co jsem žil na horách, jsem si zvyknul. Vlastně jsem tam žil doteď, jen na chvíli zmizel. A nejspíš zůstanu přes noc v lese. Už tam bylo až příliš nesnesitelně. 

Tvůrci se nejspíš rozhodli, že jsem to měl až příliš snadné a chtěli mi to přitížit. Pokus dobrý. Ale marný. Vlastně se mi povedlo ukořistit nějakou zbraň a sledovat pár splátců. Takže mi tím pomohli. Pomohli k možnému vítězství.

Přes den se ozvaly jen dva výstřely. Zatím neukázali na obloze tváře, ale brzy je uvidím. A jen jsem doufal, že mezi nimi neuvidím Avu. Ačkoliv... By to bylo možná nejlepší. Rozhodně lepší, než kdybych jí ke smrti musel pomoct.

Také jsem si uvědomoval, že to byla s největší pravděpodobností ona. Chris s Natashou žili. To jsem věděl stoprocentně. Pak tu byl Rik, kterého jsem nenašel. A ten mohl být jeden z těch výstřelů. A pak tu byl její spojenec...

Nebyla to pro ní rozhodně dobrá situace. Buď zemřela nebo minimálně přišla o spojence. Těžko říct, co se stalo. Doufal jsem však, že byla naživu. A zároveň... Jsem nevěděl, jestli si mám něco takového přát. Aby co nejdéle přežila...

Chtěl jsem vyhrát. A kdyby se mi to nepovedlo, aby se z arény dostala ona. Ale zároveň jsem chtěl, aby přežila co nejdéle. A ani jí nechtěl zabít. Proto jsem ani Nevěděl, jestli si přát aby ten výstřel nebyl její... Nebo naopak.

Opřel jsem se o strom, za kterým jsem seděl a opatrně otočil hlavu směrem ke kůře stromu. Malinko jsem se nahnul a vykounul. Už několik hodin jsem potají sledoval Chrise a Natashu. A Přemýšlel, co s nimi.

Mohl jsem se prostě sebrat a odejít. Ani by se mě nevšimli. Chlapec byl zcela zaneprázdněný svými myšlenkami. A dívka spala kousek ode mě. Měl nejspíš držet hlídku. Ale zrovna dobře nehlídal.

Jako další možnost mě napadla se jich nějak šikovně zbavit. Alespoň bych je nesledoval zbytečně. Ale jak? Byl jsem jen drobným chlapcem, který nikdy nebojoval. Nikoho z nich bych nezvládl zabít.

Vlastně, zvládl bych kohokoliv zabít? Nikdy jsem to neudělal. O konkurenci jsem se staral až teď. Na konci her. Nevěděl jsem, jaké to je. Chladnokrevně zabít. A neuměl jsem si to představit.

Chris byl otočený zády ke mně před zapáleným ohništěm. Chápal jsem, že byla zima. Ale ne přece až taková, aby stála za tak začátečnickou chybu. Nebýt ohně, nenašel bych je. A to mě původně jen přemohla zvědavost. A teď... Jsem plánoval... Možná i vraždu.

Vražda... Naprosto hrozný slovo. Nechtěl jsem ani pomyslet nad tím, že bych něco takového udělal. A musel jsem víc, než pomyslet. Na to, že bych skutečně... Někoho zabil.

Na Natashu už jsem tak pěkný výhled neměl. Ležela před ohništěm, ne naproti němu. Ale trochu jsem viděl odraz jejího těla. A byla blíž. Možná bych jí zvládl dodělat. Možná bych se jí zvládl zbavit.

Chrise jsem považoval za větší konkurenci. A bylo by pro mě lepší zabít jeho. Na to jsem si však nevěřil. Rozmázl by mě jak malinu. Musel jsem na něj spíše přichystat nějakou past. A to půjde lépe, až bude sám.

Nepřipadal jsem si dobře z vymýšlení těchto plánů. Ale nezbývalo mi nic jiného. Teď už ne. Stále jsem se mohl zvednout a odejít, ale... Pak bych je sledoval nadarmo.

Jak jsem zjistil, nebylo těžké se k nim připlížit. Podařilo se mi dokonce s Chrisova toulce vytáhnout šíp, když hlídkovala Natasha. Mohl jsem ho pak s jeho pomocí zabít, ale měl hodně lehký spánek. A neustále se vrtěl. Kdybych ho vzbudil při procesu plánování jeho vraždy, měl bych co vysvětlovat.