Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

17. Čtyřnohá hrozba

4. den + noc

Tristan Wind - 1. Kraj (17 let, spojenec + zabiják)

Slunce bylo vysoko na obloze a já se svými spojenci byl opět na cestě. Už jsem si zvykl na hmyz, který mě požíral za živa, na nebezpečné zapáchající bažiny i na překážky na každém rohu, které jsme museli přelézat nebo přeskakovat.

Uvědomil jsem si, že džungle byla skvělé místo. Kromě bažin bylo na každém rohu jezírko nebo říčka s čistou vodou. Nepotkali jsme jediného hráče, což bylo na jednu stranu špatně, protože jsem nemohl využít své spojence k tomu, abych se zbavil konkurence, na tu druhou to bylo vlastně dobře. Nikdo nás nepřekvapil útokem ze zadu a moje spojenectví navíc nebylo momentálně ve stavu na nějaké větší zabíjení.

Ava byla stále zraněná. Vypadalo to sice lépe, ale ještě se to plně neuzdravilo. Na ránách získaných v rohu hojnosti byla mast na rychlé hojení, která byla ve sponzorském balíčku. Všechno šlo podle plánu. Z mých spojenců byli všichni na živu, sponzoři nám pravidelně posílali své dary a my netrpěli hlady ani žízní a měli jsme i zbraně, které nám posílali sponzoři. Upřímně jsem nečekal, že upoutáme tolik sponzorů. Ani jsem nečekal, že takhle dlouho přežiju.

To, že jsem se přihlásil dobrovolně hned neznamenalo, že jsem si upřímně myslel, že mám vůbec nějakou šanci. Šel jsem do toho, kvůli rodině, hlavně kvůli otci. Čekal na to, že se jednou přihlásím, nemohl jsem ho zklamat. Věděl jsem, že zemřu, jako kdysi moje sestra, ale stále by to bylo lepší, než žít s tím, že jsem zklamal rodinu.

Ano, měl jsem známku 12, byl jsem bez pochyb nejsilnější splátce tohohle ročníku. Měl jsem velkou šanci vyhrát, na druhou stranu, přišlo se mnou do arény dalších 29 lidí a žádný z nich nebyl se svými schopnostmi k zahození. Nejslabší známka letos byla známka 5. To znamenalo hodně dobrý výsledek.

Od poslední války bylo povoleno všem krajům trénovat a dokonale jim bylo zakoupeno vybavení na trénink. Možná proto, aby Hunger games, které stejně většinou vyhrají profíci, bylo pro diváky Kapitolu zajímavější a napínavější. A od té doby se známky stále zvyšovali, protože se ostatní zlepšovali. A známka 5, která byla kdysi průměrná, nyní byla vysoce podprůměrná.

Na začátku jsem pochyboval o výhře, ale když jsem se nad tím zamyslel, vlastně jsem měl šanci vyhrát. Uměl jsem bojovat úplně se vším, co mi přišlo pod ruku, věděl jsem, jak přežít a konkurenčních splátců už bylo jen 18, nikoliv 29 a věřil jsem, že většina z nich měla jiné starosti, než hnát se za mnou ve snaze se mě zbavit, Obzvlášť, když jsem měl spojenectví, které by se nevyplácelo napadat.

Přes to jsem si byl vědom toho, že to nebyli přátelé, byla to jen další konkurence, kterou jsem využíval pro svůj prospěch. musel jsem být opatrný. Každou chvíli se mohlo něco zvrhnout. Mohli mě začít brát, jako svého nepřítele. Mohli se mě pokusit zbavit, mohli mě vážně zranit, mohli mě zabít. Neudělali by to jen tak z ničeho nic, nebyli hloupí a věděli, že by z toho vyšli minimálně se zraněním. Mohli ale použít nějakou lest a vymyslet způsob, jak mě snadno zabít. Proto jsem musel si na ně musel dát pozor.

Překročil jsem padlý strom a pokračoval dál. Nemohli jsme zůstat na jednom místě. V džungli se toulaly šelmy, které obcházely a pravidelně kontrolovaly svá území. kdyby jsem měli jen jedno útočiště, skoro určitě bychom na nějakou narazili. Šelmy žijící v aréně byli větší a mnohem nebezpečnější, než ty v lesích okolo krajů, které se obvykle od lidí držely dál. Tyhle nás vnímali, jako nepřátele. Jako svou kořist.

Párkrát jsme už při své cestě narazili na obrovskou stopu. Co to mohlo být? Jaguár? Tygr? Na tom nezáleželo. Rozhodně jsme tu šelmu nechtěli potkat. Dokázala by nás všechny při nejmenším zranit. Kdyby to bylo něco většího a silnějšího, možná by nás to zvládlo všechny do jednoho zabít.