Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

3. Cesta vlakem

Maria Schulk - 15. Kraj (17 let, přeživší)

Seděla jsem na pohodlné sedačce ve vlaku opřená o opěradlo a zamyšleně sledovala krajinu venku. Míjeli jsme les. Sluneční paprsky pronikaly skrze koruny stromů a dopadaly na zelený mech, stébla trávy a různobarevné květy. Stromy házely na koleje příjemný stín, díky kterému v něm bylo alespoň trochu snesitelně.

Navzdory tomu, co se stalo jsem si udržovala svojí přirozenou, klidnou povahu, která pro mě byla typická. Plně jsem si uvědomovala, jak nízkou šanci na přežití mám. Věděla jsem, že se můžu snažit ze všech svých sil, že můžu mít ten nejlepší úkryt a nejlepší věci sehnané v rohu hojnosti, že se můžu o hráčích dozvědět úplně všechno a znát všechny jejich slabiny, ale moje šance bude stále nízká, obzvláště když jsem z patnáctého kraje, z toho úplně nejchudšího, ve kterém nikdo nikdy nevyhrál. Ale také jsem věděla, že stres mi v ničem nepomůže. Tak jsem radši v klidu seděla, poslouchala zvuk vlaku jedoucího po kolejích a přemýšlela nad taktikou, kterou bych využila v hunger games.

Měla jsem v hlavě několik plánů, ale nejvíce se mi zamlouval jeden, který začnu využívat už při tréninku. Jednoduše budu sledovat ostatní hráče, hledat jejich výhody, nacházet jejich slabiny a díky tomu vědět, na co si dát pozor a čeho případně využít. Jinak chci být přeživší a budu se vyhýbat hráčům a snažit se žádného nepotkat. Ale když už nějakého potkám, využiju jeho slabin proti němu a budu se snažit ho porazit. Možná si najdu i spojence, ale pak se rozdělíme. Nechci zabíjet někoho, s kým jsem se spojila. Nepřijde mi to správné.

Vedle mě sedl můj krajan Jasper Golder, sedmnáctiletý kluk se špinavě blonďatými krátkými vlasy a svoje zelené oči upíral na stůl. Nekoukala jsem na to, jak se tváří, ale předpokládala jsem, že měl svůj klasický výraz, ze kterého se nedala vyčíst žádná emoce, který měl na pódiu, když nastupoval do vlaku a vlastně vždy, když jsem ho viděla. Možná přemýšlel, jak mě jednoduše odstranit. Ale to by mu stejně bylo k ničemu. Hodlám zmizet z údolí hojnosti dříve, než si kdokoliv vzpomene, že nějaká splátkyně patnáctého kraje vůbec existuje.

Přímo před námi stál stůl, kde byli poskládané nějaké moc chutně vypadající zákusky. Něco takhle hezkého jsem v patnáctém kraji neviděla a vlastně ani vidět nemohla. Jídla jsme měli málo a my byli rádi, když jsme si sem tam mohli dát kousek chleba. Ti nejchudší na hlad dokonce umírali, což díky Bohu nebyl můj případ.

Rodina, ve které jsem vyrůstala byla jedna z nejbohatších v patnáctém kraji, ale i tak jsme se s jinými kraji nemohli ani z daleka rovnat. Žili jsme v malé chatě, která nám div nepadala na hlavu a jedli jsme většinou co jsme si sami ulovili. Kapitol nám zakázal brát si kořist z lesů, ale my jsme se rozhodli to risknout. Bylo to lepší, než trpět hlady.

Sem tam jsme nějaké to maso prodali sousedům, takže jsme pak měli i na lepší šaty a pečivo. Jen na opravu domu jsme neměli dostatek peněz, tak jsme sice chodili v lepším oblečení a měli lepší jídlo, ale naše bydlení bylo jako všechna ostatní, levné, dřevěné které se skoro rozpadalo. To mi tolik nevadilo. Většinou jsem stejně byla venku a přemýšlela.

Ruku jsem natáhla k čokoládovému muffinu. Plán mám vymyšlený. Je čas se posilnit! Pomyslela jsem si a vzala jídlo do ruky. Spokojeně jsem se zakousla do dezertu a na jazyku ucítila nugát, jímž byl dezert naplněný. Cítila jsem se, jako v ráji. Nikdy by mě nenapadlo, že může existovat něco takhle dobrého. Přivřela jsem oči a vychutnávala si jídlo jak jsem jen mohla.

Spolkla jsem první sousto a znovu si ukousla z té dobroty. Trochu náplně mi ukáplo na mé prosté, pro náš kraj však drahé oblečení. To byla momentálně ta poslední věc, kterou jsem vnímala a bylo mi jedno, že jsem si pokapala mé nejdražší šaty. Vychutnávala jsem si možná posledních pár týdnů mého života. Měla jsem na to právo, když jsem věděla, že pokud nebudu mít vážně velké štěstí, tak do měsíce zemřu.