Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

19. Zvrat

5. den + noc

Ava Aileen Fox - 1.kraj (13 let, přeživší + spojenec)

Šla jsem temným lesem. Mé kroky byly téměř neslyšné. Nechtěla jsem, aby mě někdo slyšel. Bála jsem se. Bála jsem se, neboť jsem sama a ani nevěděla, kde jsem se nacházela.

V ruce jsem držela jeden ze svých nožů, zatímco několik zbylých jsem měla za opaskem a obezřetně se rozhlížela kolem. Byla noc a jediným světlem pro mě byl měsíc v úplňku, který zářil víc, než bylo obvyklé. Stromy zde byly hodně vysoké. Skoro dvojnásobně, než jsem znala z lesa u nás v prvním kraji.

Marně jsem si snažila vzpomenout, kde jsem se tady vzala. Naposledy jsem si vzpomínala na domov. Na rodinu. Na teplou a pohodlnou postel u mě doma. Ale temný les mé vzpomínky nezahrnovali. Nevzpomínala jsem si, kde jsem vzala ty nože ani jak jsem se sem dostala, prostě na nic.

Věděla jsem jediné. Nechtěla jsem tady být. Chtěla jsem pryč. A ať už se nacházel konec lesa kdekoliv, byla jsem odhodlaná ho najít a zmizet. Nejradši bych byla, kdybych se co nejdříve dostala domů. Ale věděla jsem, že takhle snadno jsem se tam dostat nemohla. Musel být někde nějaký háček. Ostatně, jako ve všem hezkém, co člověka kdy v životě potkalo nebo mohlo potkat. Tak jako byl háček v nalezení cesty domů.

V tu dobu jsem si ani nevzpomínala na své nepřátele, na Hunger games, na arénu ani na své spojence. Žila jsem v tom, že nic tak krutého neexistovalo. Že jediné, po čem jsem nyní toužila nebylo přežít. Bylo to vyjít ven z lesa, kam jsem ani nevěděla, jak jsem se dostala.

Bylo to zvláštní. Jakoby mě někdo buchl do hlavy a nechal se zbraněmi uprostřed lesa. Jakoby ta rána byla červ, který mi sežrala část myšlenek. Nevěděla jsem, proč by nekdo něco takového dělal. Proč by mě odváděl do lesa. Proč by mi dával zbraně. Nejzvláštnější však bylo to, že jsem si nevzpomínala, že bych se tu probudila. Najednou jsem se tady ocitla a nepamatovala si jak, kdy a proč.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, jakoby mi to mělo pomoct se odtamtud dostat. Jakoby okolní stromy uměly mluvit o mohly mi to prozradit. Jakoby jsem to mohla vyčíst z rostlin, které jsem stále viděla v až neobvykle zářivém svitu měsíce. Jakoby mi to mohla prozradit půda pod nohama nebo hvězdy na nebi.

„Avo," k mému uchu se dostalo tiché šeptání, které znělo, jakoby ho řeklo víc lidí najednou.

Trhla jsem sebou a rozhlédla se. V ruce jsem pevněji sevřela nůž. Srdce se mi rozbušilo a já dostala trochu strach. Bylo to děsivé. Bylo děsivé stát uprostřed temného lesa, kde jediným světlem byl měsíc. Obzvláště, když jsem věděla, že jsem nebyla sama. Že tam byl někdo se mnou.

Kdo to byl? Možná někdo, kdo mě sem unesl? Ale odkud mě znal? Odkud znal moje jméno? Nevzpomínala jsem si, že bych ten hlas znala. Tady něco sakra nehrálo.

„K...kdo je to?" zeptala jsem se potichu roztřeseným hlasem a rozhlédla se kolem sebe.

Snažila jsem se, aby můj hlas zněl klidně a odvážně. To se ale nepodařilo. Naopak zněl hodně vystrašeně a nebylo divu. Neměla jsem ponětí, s kým jsem měla tu čest a jestli nebyl nebezpečný. Odpovědi se mi však nedostalo

„Avo," znovu jsem uslyšela.

Kdo to byl? A odkud znal moje jméno? Proč neodpovídal? Co po mně chtěl? Proč těch hlasů znělo najednou víc? V hlavě jsem měla moc otázek, ke kterým jsem neznala odpovědi. Divila jsem se, že mi z nich hlava nepraskla.

„Tady jsem," slyšela jsem po nějaké chvíli tiché hlasy. Zněly stejně, jako ty předchozí, avšak ozvaly se z opačného směru.

Trochu jsem s sebou trhla. Nečekala jsem, že je uslyším odjinud. Musel během chvíle, co neodpovídal přejít jinam a přitom tak neslyšně, že jsem si toho ani nevšimla.