Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

25. Vše je jinak, než se zdá

7. den + noc

Maria Schulk - 15. Kraj (17 let, přeživší)

Tiše jsem šla džunglí a rozhlížela se kolem. Mé kroky nevydávali prakticky žádné zvuky, zanechávaly pouze v hlíně a blátě otisky mých podrážek.

Od vstupu do arény jsme se dost změnili. Já i moji spojenci. Na našich botách už se nedalo ani poznat, jakou měli kdysi barvu, tak moc jsme je měli pokryté blátem. Ale to ani na našich vlasech, které nám padaly do tváří a zanechávali na nich blátivou stopu.

Všichni jsme spíš vypadali, jako divoké šelmy, než jako splátci. Ti splátci, kteří se před pár dny předváděli v nejnovějších modelech před Kapitolem. Ti, které všichni obdivovali, jak krásně vypadali.

Nyní, po týdnu v aréně, jsem už nepřipomínali ani lidi, natož takové, jaké nás poznali Kapitolané při přehlídce splátců. A při rozhovorech. To však byla v tuhle chvíli naše poslední starost. My se snažili přežít.

V ruce jsem držela rukojeť nože a prohledávala okolí. Koukala jsem pod spadlé stromy, pročesávala pohledem keře i stébla trávy, jakoby se i do těch mohl schovat obrovský tygr.

Už jsem si při snaze přežít připadala, jako blázen. Ale věděla jsem, že aréna byla nevyzpytatelná. Všechno jsem musela prozkoumat. Abych se na případné nebezpečí připravila předem.

Dlaň, ve které jsem svírala rukojeť se začínala potit, jak jsem jí držela dlouho. Nůž jsem si předala do druhé ruky a pot si utřela do jednoho z mála čistých míst na tričku.

Kvůli slunečním paprskům, které pronikly skrze koruny vysokých stromů se mi na čele i zbytku těla objevovaly kapky potu. Podmínky v aréně se stávaly horšími a horšími. A to jsme nebyli ani z daleka na konci.

Hráčů stále ubývalo. Pomalu, ale jistě. Těžko říct, kdo zemřel, když se výstřel ozval před chvílí. Avšak vznášedlo přistálo tak blízko nás, že jsme ho zahlédli, jak někoho vynáší nahoru. Ovšem, koho, to nám bylo neznámé.

Ať zemřel kdokoliv, děsila mě představa, že se mu něco stalo tak nedaleko. Kousek od nás. Protože nebezpečí tím pádem mohlo hrozit i nám. Proto jsme se dali na cestu, avšak já stále měla divný pocit.

Ten výstřel dokazoval, jak byla džungle nebezpečná. Dokazoval, že nebezpečí číhalo na každém kroku. Mohlo se něco ukrývat za korunami stromů, ve vysoké trávě nebo dokonce nahoře nad našimi hlavami. Mohlo se tu něco ukrývat a chtít nás zabít.

Neznamenalo to, že nám smrt hrozila neustále. Ne. Ale arénu jsem znala. Věděla jsem, jak uměla být nevyzpytatelná. Věděla jsem, že dokázala překvapovat. Nikdo nedokázal nikdy předpokládat, kdy jsme mířili do nebezpečí a kdy ne. Proto jsem se neustále rozhlížela a hledala cokoliv, co by mohlo způsobit naši smrt. Je lepší se víckrát rozhlédnout, než kvůli nepozornosti zemřít. 

S myšlenkou, jak přežít další den v aréně přišla i další. A to ta, která myslela dopředu. Hodně dopředu. Myšlenka, jak změnit celou hru ve svůj prospěch. Myšlenka, jak to celé přežít. Myšlenka, jak vyhrát Hunger games. 

Od začátku, od doby, co mě vybrali, jsem přemýšlela nad plánem. Plánem na výhru. Plánem na přežití. Chtěla jsem si najít spojence z řad profíků. Ale moje trenérka mi poradila jinak. A tak jsem se dostala do spojenectví s Travisem a Tobiasem. 

Přemýšlela jsem nad tím, že bych spojenectví ke konci opustila. Nechtěla jsem zabít své spojence. Nechtěla. Nepřišlo mi to správné. Proto jsem se chtěla později od spojenectví oddělit. Teď ale ještě ne. Až za půlkou, kdy bude méně splátců a čas bojovat sami za sebe.