Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

7. Malá naděje

Luis Williams - 3. kraj (20 let, výherce 78. ročníku)

Byl večer a na černé obloze se objevovaly hvězdy, které jí dělali mnohem krásnější. Uvědomoval jsem si, že další den měli jít splátci do arény, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Neměl jsem dokonalý plán, který by to všechno pomohl zastavit.

Nemohl jsem zabít prezidenta, když ho věčně chránili mírotvorci. Nemohl jsem zachránit ty mladé životy, které visely na vlásku. A to mě mrzelo a zároveň štvalo. Podělal jsem to. Kdybych se více snažil, možná bych na něco přišel. Teď už ale bylo příliš pozdě. A zastavit to, co se chystalo bylo v podstatě beznadějné.

Seděl jsem na koženém gauči a hleděl před sebe na televizi, kde se opět mluvilo o hunger games. Už mi to lezlo krkem. S touhle krutou hrou jsem si zažil svoje. Sám jsem prožil, jaké to je bojovat v aréně. Věděl jsem o tom, jaké to bylo se každou chvíli bát o holý život. Věděl jsem, jaké bylo někoho zabít, abych sám přežil.

Každou chvíli jsem měl chuť tu televizi prostě vypnout, protože se mi vracely ty vzpomínky, na které bych nejraději zapomněl. Vzpomínky na krev, utrpení, jak jsem přicházel o kamarády, když jsem je viděl umírat a jak jsem sám zabíjel. Věděl jsem ale, že jsem mohl díky mluvení o hladových hrách přijít na způsob, jak dostat splátce z arény a zachránit jim život. Sice mi to moc nepomáhalo, ale já stále doufal, že na něco přijdu. Stále jsem doufal v malou naději.

Moderátor zrovna říkal, kolika procentní šanci mají jednotiliví splátci na výhru. Nad tím jsem si jen povzdechl. Zajímalo mě, jestli ví o tom, co se chystá. Nejspíše to nevěděl, jako většina Kapitolanů. Vědělo o tom jen pár vyvolených a také pár obyvatel z jednotlivých krajů, kteří se ve špatný čas ocitli na špatném místě, a to přesněji řečeno já, ségra a pár výherců z ostatních krajů. Prezident ani netušil, že jsme se o tom dozvěděli a to bylo jen dobře. Kdyby to zjistil, zkazil by nám jakýkoliv pokus o to jeho plány zmařit.

Zaposlouchal jsem se do televize, abych zjistil, co o jednotlivých splátcích říká. Celkem mě to i zajímalo. S mojí svěřenkyní z třináctého kraje jsem si rozuměl a chtěl jsem, aby přežila co nejdéle. Minimálně tak dlouho, abych stihl vymyslet plán, jak je odtamtud dostat a zachránit jim životy.

„Výpočty nejsou přesné, pouze přibližné!" vysvětlil a trochu se zavrtěl ve své židličce a hubené prsty položil na papír před sebou. Své oči, kterými se dosud koukal do kamery, upřel na nápisy na papíře.

„Nyx Alther z devítky a Kirsten Aldirdge dostaly oba stejnou známku, tedy známku 5. Mají proto stejnou šanci na výhru a to 1,8%."

Povdechl jsem si. Kdybych měl takhle malou šanci na přežití, možná bych ani nebojoval a odevzdal se svému osudu. Bylo by to rychlé, aniž bych se trápil v aréně, kde bych neměl skoro žádnou šanci na to, že vyhraju a vrátím se domů.

„Caroline Smith z šestky dostala známku 6, stejně jako oba splátci ze čtrnáctého kraje, Jasper Golder z patnáctého kraje, Daisy Wood z desátého kraje a Alexander Gold ze sedmého kraje. Mají tedy stejnou šanci na přežití a to přibližně 2,2%," řekla, jakoby to bylo nějaké extrémně vysoké číslo.

„Tobias Hewitt ze čtyřky, Amelia Lewis ze sedmého kraje, Hattie Iden z osmičky, Philip Wood z desítky, Ambrose Odeon z dvanáctého, Madison Clark z dvojky a splátkyně patnáctého kraje, Maria Schulck dostali známku 7, mají tedy přibližně stejnou šanci na výhru. Vypočítali jsme, že šance splátců s takovou známkou je přibližně 2,6%."

Jejich šance na přežití se zdála nízká, ale ve skutečnosti byla ještě mnohem nižší, než si splátci mysleli. Vzdal bych to. Ale tady nešlo o můj život, ale o spoustu mladých životů, za které jsem chtěl a vlastně musel bojovat. Kdybych to nezvládl, vyčítal bych si to do konce života. Musel jsem to dolázat. Prostě musel.