Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

8. Hodně štěstí

Tristan Wind - 1. Kraj (17 let, spojenec/zabiják)

Bylo brzy ráno v den, co jsme měli jít do arény a já se procházel po chodbě. Chtěl jsem si ještě promyslet svojí taktiku, než vstoupím do arény, ze které se už nejspíš nevrátím. Nevěřil jsem, že jsem měl šanci vyhrát. Dostal jsem sice nejlepší známku, ale to hned nic neznamenalo a já si byl na 100% jistý, že mi vítězství souzeno nebylo.

Přihlásil jsem se dobrovolně, abych nezklamal svého otce, který vždy doufal, že se jednou přihlásím a vrátím se, jako vítěz. Moje sestra totiž byla vybrána, když mi bylo 10 a přišla v hladových hrách o život. Dostala se až do top čtyřky a můj táta nejspíš chtěl dokázat Kapitolanům, že jeho rodina na to má. Že jeho dítě může vyhrát.

Avšak já věděl, že letošní rok mi výhra souzená nebyla. Že zemřu, jako splátce hunger games. Jako hračka Kapitolu. Ale nechtěl jsem to jen tak vzdát. Chtěl jsem bojovat. Bojovat a snažit se o výhru až do poslední kapky krve. Stále tu totiž byla malá naděje a já nechtěl své rodině udělat ostudu a zemřít hned na začátku.

Hunger games jsem nesnášel z celého srdce. Nezajímalo mě, že se tam zabíleli lidé, které jsem ani neznal, avšak stále jsem měl vzpomínky na svojí sestru. Né vždy, jsme se úplně pohodli, často jsme se hádali, ale to je u sourozenců normální. Měl jsem jí i přez naše neshody rád. A ona byla mrtvá. A to všechno kvůli téhle úplně zbytečné hře. Teď mě měl čekat stejný osud. I já jsem měl zemřít. A proto jsem hunger games z celého srdce nesnášel. Přez to jsem se ale přihlásil. Rozhodl jsem se obětovat. Bral jsem to, jako lepší možnost, než zklamat svého otce a udělat ostudu rodině.

Zahrál jsem před sponzory dokonalou přetvářku, kde jsem vyprávěl o mé sestře. O tom, že byla vybrána a nezvládla vyhrát a o tom, že jsem se přihlásil, abych vyhrál a že se věřím. Že hunger games beru jako důležitou tradici. A že jsem hrdý obyvatel Panemu. Tohle všechno jsem zahrál tak dokonale, že mi to uvěřili snad všichni. Celý můj život byla jedna velká přetvářka, lhát pro mě tedy nebyl problém. Získal jsem si tedy ze všech nejvíce sponzorů, měl jsem nejlepší známku a skvělé spojenectví, i tak jsem měl stále pochybnosti. Stále jsem pochyboval o tom, že mám šanci vyhrát.

Moje taktika byla prostá. Zbavit se co nejdříve všech silných splátců. K tomu využiji moje spojenectví s mojí krajankou a splátci ze třetího kraje. Všichni to byli silní bojovníci a dali by se dobře využít, jako pomoc při zabíjení silných splátců. Avšak nehodlal jsem zabíjet jen tak bezhlavě. Všechno je důležité si dobře promyslet, pokud jsem nechtěl zemřít hned při prvním takovém zabíjení.

Mými hlavními cíly byli kluci ze třináctky a jedenáctky. Oba byli silní a měli dost velkou šanci na výhru, proto jsem se jich potřeboval zbavit. Na druhou stranu měli čtyřčlenné spojenectví a kdyby jsme se na ně bez rozmyšlení vrhli, nemuselo by to dopadnout dobře.

Dál jsem zamyšleně pochodoval sem a tam chodbou a očima propaloval dřevěnou podlahu. Dále jsem přemýšlel a bloumal nad tím, jak vyhrát nebo se minimálně dostat co nejdál. Ani jsem nevnímal čas nebo nic kolem. Měl jsem pocit, jakoby jsem byl jenom já, moje myšlenky a ta podlaha, po které jsem chodil dennodenně poslední týden.

Nyní to však mělo být naposledy. Možná, když budu mít smůlu, zemřu hned první den. Možná mi zbývaly poslední hodiny života. Nad tou představou jsem se musel otřást. Možná budu už zítra touhle dobou mrtvý a kaluž mé zaschlé krve bude v aréně pro výstrahu všem splátcům.

„Ahoj!" ozval se dívčí hlas.

Trhl jsem sebou, protože jsem plaval uprostřed své hlavy a nyní jsem stál opět nohama na zemi. Lekl jsem se toho, jak mě moje krajanka pozdravila. Bylo to, jakoby jsem byl uprostřed moře a z ničeho nic se bez příčiny objevil v pusté poušti.