Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

24. Past na profíky

Hello, guys! To je poprvé, co píšu takové věci na začátek. Každopádně omlouvám se za to, že jsou tu ve dvou kapitolách za sebou ty samé postavy. Ale tahle část byla v plánu už v minulé kapitole a já tak trochu neodhadla její délku a nechtěla jsem, aby měla kapitola 5 a půl tisíce slov. xD Snad to chápete. Nom... Bude tu alespoň ještě jedna postava navíc. xD Užijte si kapitolu. 

7. den

Ava Aileen Fox - 1. kraj (13 let, přeživší + spojenec)

Procházela jsem se lesem a při každém dalším kroku cítila bolest mé pravé nohy. Zranění z rohu hojnosti se doteď nevyléčila a já jsem už tretím dnem byla sama. Bez spojenectví. Bez léků. Promrzlá. Hladová. Zraněná. Ale stále naživu.

Už jsem ani nevěděla, kolikrát jsem jen o chlup unikla smrti. Jaké jsem měla štěstí a zároveň smůlu. Smůlu, že si mě každou chvíli vyhlédla smrtka jako další oběť. A každou chvíli jsem jí bez problémů unikala. Jakoby se mě někdo mocný chtěl zbavit. A někdo mocnější nade mnou držel ochrannou ruku.

Poprvé jsem málem přišla o život, když si mě v rohu vyhlídla splátkyně z devítky. Ani jsem neznala její jméno. Věděla jsem jen, že byla silná, krutá, sebevědomá, šílená. Věřila si právem. Ale věřila si až moc.

Mě by porazila. Ale Tristana ne. To díky němu jsem přežila. Kdyby mě tenkrát nezachránil, zemřela bych a splátkyně z devítky by možná doteď žila.

Dříve jsem si myslela, že bych právě kvůli tomuhle činu měla velký problém Tristana zabít. Protože mě zachránil. A ačkoliv to dělal hlavně kvůli sobě, já díky tomu žila.

Teď mě však taková myšlenka netrápila. Zradil mě. A já málem zemřela. Nic jsem mu nedlužila. Kdyby jsme přežili sami na konci my dva, zabila bych ho bez váhaní. Ztratila jsem k němu veškerou důvěru. Pravda byla, že bych s jeho vraždou neměla problémy psychické, spíš fyzické.

Neměla jsem takovou sílu, jako on. Nebyla jsem tak rychlá. Tak vytrénovaná. A on zase nebyl tak moc zraněný. Ale mohla bych ho nějak přelstít. Šanci bych měla. Rozhodně. Dokázala bych ho s trochou lsti zabít.

Občas jsem mívala pocit, že se se mnou něco dělo. Že se ze mě stávala podlá mrcha. Ale ne. Stále jsem byla ta milá dívka s dobrým srdcem. Nezměnila jsem se. Jen jsem se snažila přežít.

Další zranění jsem měla na noze. Od šípu. Od šípu, který vystřelila dívka z jedenáctého kraje. Dopadla jsem kvůli tomu špatně. Kulhala jsem a každým krokem cítila ještě větší bolest v noze. Avšak ona dopadla hůř.

Poslední únik před smrtí jen o chlup jsem zažila, když mě napadla šelma. To jsem si žádné zranění neodnesla. Protože jsem tentokrát byla připravená se bránit. Protože jsem si zvykla na to, že mi každou chvíli hrozilo nebezpečí.

To, že jsem si zvykla bránit by mi dost zvýšilo šanci na výhru. A i já bych víc věřila. Věřila bych si, že to můžu přežít. Věřila bych si, kdybych nebyla tak moc zraněná.

Každý můj krok zmenal další příval bolesti. Každý pohyb ruky způsobil utrpení. O to víc moje zranění bolela, když jsem na ně nedostávala tu mast. Mast, kterou dostali moji bývalí spojenci od sponzorů. Mast, díky které se zranění uzdravovala.

Jenže teď jsem jí u sebe neměla. Kapitolané mi žádnou neposlali. A já věděla, proč. Nestála jsem jim za to, aby mi pomohli. Oni mi na výhru nevěřili. A člověk, kterému nevěří, je ve všem sám. Člověk, kterému nevěří je odsouzen na smrt.

Já se ale nevzdávala. Proto jsem šla dál. Potřebovala jsem vodu. Pila jsem naposledy včera a to horko mě vyčerpávalo. Nutně jsem se potřebovala napít. Co nejdříve. A řekla jsem si, že se nezastavím, dokud nenajdu vodu. Nezastavím se, i kdybych měla zkolabovat.