Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

40. Něco se děje

16. den

Rik Virgo - 3. kraj (16 let, spojenec + zabiják)

Zamyšleně jsem šel a ani nevnímal cestu. Do nedávna mi přišel veškerý děj v aréně zcela normální a hnal jsem se za výhrou, abych se vrátil za rodinou. Pak ale vše začalo být úplně jinak. když jsem si uvědomil, že se tu nic pořádného neděje.

Když dlouho nezazněl ničí výstřel, tvůrci častokrát splátcům k boji dopomáhali a postarali se tak kapitolu o zábavu. Jenže my zažily asi největší hrozbu s drobnou šelmou, mutem Kapitolu a naposledy zabili Tristana. Od té doby se nic zvláštního nedělo.

Párkrát jsme zaslechli výstřel. Ale už dlouho ne. A nezaznívala ani hymna Kapitolu. Pouze se střídala noc se dnem a den s nocí a pomalu jsem se začínal cítit v aréně jako na procházce v přírodě. Stále jsem byl ve střehu, ale už jsem neměl strach o život.

Necítil jsem se nijak ohroženě. Nikdo na nás neútočil a všichni splátci, jakoby si hleděli svého a jen se snažili svým způsobem přežít. Věděl jsem ale, že jsem musel ještě zabíjet. Slíbil jsem Dee, že se pomstíme a zabijeme Travise. Nechtělo se mi do toho, ale musel jsem, ať už se dělo cokoliv. Slib je slib. Pokud potkáme jejich spojenectví, zabijeme je.

Přesto mě zajímalo, co se vlastně dělo. Jak to, že tvůrci her nic nedělali? to už je to nebavilo nebo se na to vykašlali? Nebo v tom bylo mnohem víc, než jen lenost skupiny psychopatů? Těžko říct... Nedokázal jsem si to vysvětlit.

Pohledem jsem se zaměřil na Dee. Její krátké zrzavé vlasy byly špinavé a plné napadaného bordelu. Otočila se na mě a uviděl jsem její tvář od hlíny, s trochou bláta. Zahlédl jsem mnoho pih po jejím obličeji. Několikrát se zmínila o tom, jak je nenáviděla. Já je miloval.

Nebyl jsem nijak extra vysoký, přesto jsem musel sklopit zrak, abych jí viděl do očí. Byla tak drobná a štíhlá. Tvářila se nevinně, přitom byla dost šílená. Můj pohled zachytil její úsměv. Tvářila se roztomile. Roztomilá magorka. Nedovedl jsem si to vysvětlit, ale asi se mi to líbilo.

„Mám pocit, že se naše oběť asi vystěhovala z arény," řekla Dee s tím svým roztomilým šíleným úsměvem, který uměla jen ona.

Na vteřinu jsem se zevnitř kousl do tváře a odvrátil zrak. Jestli jsem se zamiloval do šílence, kterého budu jednou muset zabít, není to pro mojí psychiku nejlepší. Jak s tím budu žít, pokud se vrátím?

Podíval jsem se jí zpátky do tváře. „Nebo se někde schovává. Třeba ani není v džungli. Ale nevím, jak se odsud vymotat."

Dee nasadila vážnější pohled. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát. Její vážný pohled vypadal, jako když se vám dítě snaží vysvětlit, proč se už neka s Charliem ze 3.B.

„Najdeme ho. Musíme," Pousmála se moje spojenkyně.

„Děsíte mě, madam," uchechtl jsem se a hleděl jí do očí. Co se mi to děje v břiše?

„Myslím, že nebudete sám, pane," ušklíbla se Dee.

Bože... Jak se může někdo šklebit tak roztomile? Nejraději bych si za své myšlenky nafackoval. Ale když ona byla tak nádherná...

Položil jsem jí ruku na tvář a palcem jí jemně pohladil. Bylo to jak hladit hedvábí. Hedvábí zdobené diamanty v podobě pih. Chvíli jsem měl ruku na jejím obličeji. Přestal jsem až když jsem si všiml, že její kůže nabrala lehce červený odstín.

„Myslím, že jsme tak trochu šílení oba," nejistě jsem se pousmál.

„Už je to tak, Riku," uchechtla se. Netušil jsem, že mé jméno zní z jejích úst tak dobře.