Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

37. Jak se pomstít

16. den

Ava Aileen Fox - 1.kraj (13 let, spojenec + přeživší)

Probudily mě sluneční paprsky, dopadávající na můj obličej. Nespokojeně jsem zamručela a přetočila se ze zad na bok. Dlaněmi jsem si zakryla oči a ještě se snažila usnout.

Potřebovala jsem se vyspat. A bylo mi jedno, jestli vstanu ráno nebo odpoledne. Už teď mi slunce prozrazovalo, že jsem si spinkala pěkně dlouho. A nezajímalo mě to. Potřebovala jsem energii. Energii na dnešní plánovanou akci.

,,Hej, Avo!" ozval se veselý hlas Natashy.

Veselá holka milující Hunger games, pomyslela jsem si a naprosto jí ignorovala. Jestli mě teď donutí vstát, je mrtvá!

Byla jsem skutečně ve zvláštním spojenectví. Od doby, co jsem se k nim přidala, nepouštěla jsem si nikoho z nich k tělu. Těžko říct, proč. Možná jsem si nechtěla k dalším splátcům vytvářet citové pouto.

,,Vstávej, ty lenochu! Všichni jsou už dávno vzhůru!"

Hned po Natashy hlasitém projevu, jsem uslyšela prasknutí spadané větve kousek vedle mé hlavy a následně jsem ucítila to, jak se mnou začala třást.

Rukou jsem jí odstrčila na stranu a s námahou se přetočila na druhý bok, čímž jsem jí přinutila mě pustit. Otevřela jsem oči a po oslepení denním světlem, je zase zavřela.

,,Hm," nespokojeně jsem zamručela, „Vždyť už vstávám!"

Další prasknutí větve mi napovědělo, že se má spojenkyně postavila na nohy. A pochopila jsem, že pořád zůstala u mé hlavy a čekala, až skutečně vstanu.

Chápala jsem to. Pomsta byla hlavním důvodem, proč nás přijali k sobě. Měli jsme už tu čest s ním bojovat. Alespoň trochu jsme věděli, co byl zač. A věděli, kudy za ním. Měli jsme jeho smrt dokonale naplánovanou. Stačilo jí už jen pouze vykonat.

Stále jsem však měla strach a navíc byla unavená. Nechtělo se mi za ním. Říkala jsem si, co se mohlo pokazit v souboji pět na jednoho. Ale aréna byla tak moc nevyzpytatelná. Nemohla jsem vědět, jestli mohl náš plán vyjít.

Pootevřela jsem oči a zamžourala jsem do denního světla. Nechtělo se mi zvedat z měkkého mechu. Kdo by řekl, že by mohla být přírodní půda tak moc pohodlná?

Nakonec jsem zapíchla dlaně do země a s námahou se zvedla na nohy. Automaticky jsem si sáhla za opasek a zkontrolovala, že mi nůž přes noc nevypadl. Jak moc jsem musela být kvůli aréně paranoidní, když jsem spala s noži za opaskem.

Nahmatala jsem mojí případnou záchranu a doufala, že jí nebudu muset použít. Chris říkal, že chce Teda zabít osobně. My mu jen kryli záda a zbraně jsme měli abychom mohli bránit jeho, případně sebe.

Vyhovoval mi tenhle způsob spolupráce. Byla velká šance, že nebudu nakonec muset nikoho zabít. Viděla jsem zemřít víc lidí, než jsem měla zapotřebí. A podílet se na další smrti až příliš, bych vážně nechtěla. I kdyby to mělo znamenat smrt toho psychopata.

Porozhlédla jsem se rozespale kolem sebe. Všichni moji spojenci už byli na nohou a čekali, až se uráčím vstát. To se na tu svojí blízkou smrt nějak moc těšili.

Přemýšlela jsem, zda už vstal i náš cíl. Vzhledem k tomu, že neměl spojence, by neměl být problém, zabít ho ve spánku. Avšak pochybovala jsem. Určitě byl vzhůru o dost déle, než já.

Včera jsme ho celý den sledovali. Zjistili jsme, že se pohyboval přibližně v místech, kde došlo k tomu útoku a podle našich odhadů se teď mohl nacházet pouze pár kilometrů od místa, kde jsme přespávali.