Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

12. Plán

Mark Lewis - 5.kraj (20 let, vítěz 76. ročníku)

Seděl jsem na měkké pohodlné posteli v mém pokoji a upíral pohled na televizní obrazovku. Tam za pěkným stolem na pohodlné žídli seděl všem známý moderátor hladových her. Čekal jsem na své spolubojovníky ve válce, která brzy začne. Začne vzpoura proti tomu, co chtěli Kapitolané zavést.

Měli jsme se sejít v mém domě v 10 hodin a domluvit plán, jak to celé zmařit. Obloha už ztmavla a objevily se na ní hvězdy, ale do jejich příchodu zbývala ještě hodina. A já se během ní tak nudil, že jsem si zapnul televizi, kde zrovna v téhle době na všech programech dávali něco společného s Hunger games. Buď záznam ze samotných her a nebo něco o jejich historii.

Hunger games jsem nenáviděl a to né proto, že mě do nich vybrali. Nenáviděl jsem je proto, že v nich zemřelo už tolik mladých lidí. Měli celý život před sebou, přez to museli zemřít v téhle děsivé a nelítostné hře. Jako oběti Kapitolu. Šance na výhru byla tak nízká a samotný boj o život krutý.

Přez to jsme chtěli jejich zrušení zabránit. Kvůli naději. Kvůli malé kapce naděje na přežití, kterou měl každý jeden splátce. Kvůli té, kterou jsem měl kdysi já a díky které jsem přežil. Normálně bych zrušení bral. Ale né takové, jaké chtěli udělat Kapitolané. Měli jeden krutý plán. Plán, který jsme museli zmařit.

Znuděně jsem hleděl na obrazovku a poslouchal slova moderátora. Toužil jsem po tom, aby už konečně přišli. Plánování vzpoury byl sice nebezpečný nápad, ale lepší, než umřít nudou. Začínal jsem litovat, že jsme se nedomluvili dříve. Proč jsem sakra souhlasil s tím, že se sejdeme až v deset hodin večer?

Začínal jsem být zoufalý. Měl jsem pocit, jako bych se na tu televizi koukal celou věčnost a ono to bylo jen 5 minut. Jako by se zpomalil čas. Jakoby mě tím, jak šel pomalu chtěl mučit. Měl jsem pocit, že bych za tu dobu stihl 3x projít arénou. Bylo to těch nejdelších 5 minut v mém životě. A ona do jejich příchodu zbývala ještě necelá jedna hodina. Celkem mě zajímalo, jak to přežiju.

„Poslední hladové hry byly vyjímečné v tom, že jsme měli velmi mladou vítězku a to v té době pouze čtrnáctiletou Chloe Williams, splátkyni z jedničky. Patřila k jedním z mála profíků, jenž se nepřihlásili dobrovolně, ale byli vybráni. Mladé dívce nedával nikdo velkou naději na přežití vzhledem k její nízké známce, známce 7. Tato splátkyně však překvapila svojí inteligencí a povedlo se jí skvěle zdolat větší soupeře," ozýval se hlas moderátora.

Musel jsem uznat, že ani já nečekal, že to vyhraje. To ale nečekal nikdo. Všiml jsem si, že spousta mladších, obvykle pod 14 let, se snažili používat její taktiku. Ale nepovedlo se to nikomu. Nejlépe využívat jí uměla samotná Chloe.

„Tato dívka se rozhodně nebojí vyjádřit svůj názor a má pěkně ostrý jazyk. Důkazem je záznam z rohvorů, kde vyjádřila jasný názor k téhle každoroční tradici," oznámil moderátor.

Uchechtl jsem se. Mluvil o ní dost přesně. Znal jsem jí osobně sice jen týden, ale poznat jsem jí stihl už dost. A všiml jsem si, jak ostře se vyjadřovala k hunger games. Nebála se to tenkrát říct ani před sponzory. I když věděla, že jí to nejspíš přijde osudným, nezvládla a nejspíš ani nechtěla lhát. Ani se o to nepokusila, na to byla až moc tvrdohlavá.

V televizi se objevil moc dobře známý záznam z rozhovorů s vítězkou minulých ročníků. Na pohodlném křesílku na pódiu z dřevěných prken si lebedil moderátor se svým ovyklým účesem, zeleným kohoutem, který se nikdy neměnil. Na sobě měl bílou košili, šedé sako a červenou kravatu a spokojeně se usmíval do jedné z kamer.