Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

41. Záchrana

16. den

Chloe Williams - 1. kraj (15 let, vítězka 79. ročníku)

„Jsou rozděleni. Pět jich je v lese a pět v džungli. Nejlepší by bylo, kdyby se sešli na jednom místě. Nejlépe v rohu hojnosti," navrhla jsem lidem, co byli se mnou v místnosti.

Zahlédla jsem svého bratra, jak se zahleděl do mobilu. „Naši už téměř dolétli k aréně. Budou poblíž. Nebylo by na škodu připravit splátce nějak na záchranu," přikývl můj bratr a usmál se na mě.

Zřejmě měl stejnou radost jako já a pouze se snažil tvářit vážně. Nejraději bych poskakovala a smála se tomu, co jsme dokázali. Nemuseli jsme ani zabíjet mírotvorce. Nemuselo dojít až k takovému násilí. Zvládli jsme to i bez toho.

Má radost se nedala vyjádřit slovy. Stačilo udělat už jen poslední tah. Zachránit splátce. Udělat to, co jsem chtěla od začátku. Náš plán se blížil ke konci. A já nemohla nevěřit v jeho úspěšné dokončení. Byli jsme tak blízko. Co by se mohlo pokazit?

Začala jsem obcházet stoly, kterým jsem v mé hlavě dala krycí názvy "Tablety na čtyřech nohách". Potřebovala jsem zjistit, jak se s ostaními spojit a informovat je o blížící se záchraně.

„Občas mluví na splátce, když jsou v aréně. Ale jak?" říkala jsem si spíš pro sebe.

Rozhlížela jsem se kolem a procházela po místnosti, až jsem došla k jednomu z Tabletů na čtyřech nohách, který se nacházel na konci místnosti. Byl trochu jiný a zdál se důležitější, než ostatní. A také malinko větší, než většina

U něj jsem zahlédla něco, co vypadalo jako mikrofon. Tak jsem doufala, že to funguje na mluvení na splátce a ne třeba na to, když si tvůrci z nudy zpívají karaoke.

Na obrazovce bylo spoustu možností, co dělat. Neviděla jsem na ní žádné záběry z arény, které se nacházeli na některých z nich. Zahlédla jsem však spoustu textu, který ukazoval, jak si mohli Kapitolané s nevinnými dětmi krutě hrát.

Podívala jsem se na bratra, jenž se vydal ke mně. „Takhle se s nimi můžeme dorozumět. Řekneme jim, ať jdou k rohu hojnosti," řekla jsem mu můj plán.

„Myslíš, že vědí, kam mají jít?" zeptal se mě Luis.

„Netuším. Doufám, že ano," odpověděla jsem a zahleděla se na Damiena.

Bratr Rika se vydal k nám od toho stolu, kde se dalo ovládat otevírání arény. Zřejmě ho zajímal náš nález dalšího, trochu jiného, tabletu na čtyřech nohách. Jenže já ho potřebovala jinde.

„Ne, Damiene, zůstaň tam," zamumlala jsem.

Ani ho nenapadlo mě poslechnout. Minimálně ne úplně. Nevrátil se těch pár kroků zpátky, pouze se zahleděl na nás a s otázkou v očích očekával vysvětlení. Tvářil se tak nevinně a zvědavě, jakoby nikdy neublížil ani mouše a chtěl pouze vědět úplně všechno, co se kde šustne.

Připomínal roztomilé, zvídavé kotě, co si rádo hraje s myšmi. Nevinná tvář. Zjizvená kůže. Roztrhané, špinavé šaty. A ruce od krve. Protože se vrátil z bojiště. Protože trénoval. Protože válčil. Protože zabíjel. A nebál se toho. Ale stále to bylo dítě. Dítě zabiják, bojující za dobrou věc. Neohrožený, odvážný, milující.

„Potřebuju, abys zůstal tam a otevřel arénu, pokud to zvládneš. Řekneme splátcům, ať jdou do rohu hojnosti. A ty otevřeš arénu, aby je mohli naši lidé zachránit," vysvětlila jsem rychle bratrovi Rika.

Damien pouze přikývl a rozběhl se zpátky. Dostal důležitý úkol. Zřejmě to pro něj mělo stejný význam jako záchrana světa. Chápala jsem ho. Vypuštění deseti dětí z arény smrti znamenalo záchranu devíti životů. Minimálně.