Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

23. Miluju Tě

7. Den

Philip Wood - 10. kraj (17 let, přeživší + spojenec)

Zamyšleně jsem seděl ve stínu stromů a rozhlížel se kolem. Začal další den. Už sedmý. Sedmý den v aréně. Sedmý den Hunger games. Sedmý den, kdy se snažím společně s ostatními splátci přežít.

V lese jsem strávil celý týden, přes to jsem měl pocit, jako bych tam žil odjakživa. Jako bych neznal nic jiného, než vítr, stromy a šumění nedalekého potoka. A mojí spojenkyni.

I přes to se mi v hlavě občas mihla myšlenka na domov. Myšlenka na čas, kdy jsem memusel mít strach z toho, že na mě může zaútočit jakýkoliv splátce. Na čas, kdy jsem měl jídla dostatek a nemusel lovit. Myšlenka na moje příbuzné. Na rodiče. A hlavně na mojí sestru. Na Daisy.

Stále jsem ještě nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Zemřela. Byla mrtvá. Zemřela v aréně. Zemřela kvůli Hunger games.

Stále jsem to celé měl před očima. Viděl jsem její odhodlaný výraz, když kolem nás ti dva vrazi kroužili, jako šelmy kolem své kořisti. Pořád se mi v hlavě mihotala vzpomínka, jak jsem vyběhl proti Tedovi. Jak naše meče narazili do sebe a vydali v Hunger games dost známý zvuk.

V hlavě mi doposud zněl výstřel z děla znamenající její smrt. Doposud jsem si vybavoval cestu, po které jsem utíkal. Pamatoval jsem si snad každý strom. Každé stéblo trávy. I každý list spadaný na zemi. Všechno tak moc do detailů.

Stále jsem si vyčítal, že jsem jí nepomohl. Ačkoliv jsem za její smrt nemohl, stále jsem přemýšlel, co šlo udělat lépe. Tak, aby stále žila.

Ve chvíli, kdy se to stalo jsem měl pocit, jakoby se mi svět rozpadl pod rukama, jako domeček z karet. Chtěl jsem křičet. Chtěl jsem brečet. Chtěl jsem dostat ty emoce ven. Místo toho jsem jen seděl na místě a hleděl do dálky.

Znal jsem jí tak dlouho. Znal jsem jí od malička. Měl jsem jí rád. Měl jsem jí tak moc rád. A stále jsem se z toho nevzpamatoval. Stále jsem naivně doufal, že neumřela, ačkoliv jsem věděl, že to bylo jen mojí naivitou. 

Částečně jsem stále měl potřebu přemýšlet pozitivně a doufat v nemožné. Doufat, že nějak přežila. Částečně jsem doufal a zároveň věděl, že už jí nikdy neuvidím. Jakoby v mé hlavě probíhala válka emocí. Válka, která mě sžírala zevnitř. Která mě přiváděla k šílenství. 

Pamatoval jsem si její oči. Její roztomilé modré oči. Ne tmavě modré, ale světlé. Jako obloha krátce po východu slunce. Takovýma očima mě sledovala. Stále jsem v nich viděl všechny ty emoce, které jsme kdy zažili. Které se mi teď opakovali před očima. Jakoby jsem všechny zážitky s ní prožíval od začátku s vědomým toho, že už nic takového nezažiju. Že nezažiju žádnou chvíli s ní.

Pamatoval jsem si odhodlání v její tváři. Vzpomínal jsem si na její tvář plnou hněvu, když se naštvala. Na její tvář plnou smutku, když jí nebylo do smíchu. Pamatoval jsem si, jak se tvářila při pláči. Jak měla koutky svých úst stočené směrem dolů, až se mírně mračila. Pamatoval, jsem si každou chvíli, kdy se takhle tvářila. Kdy jí po její zrudlé tváři stékaly slzy.

Myšlenkami jsem zabloudil ke šťastnějším chvílím. V uších jsem slyšel její dětský smích. Pamatoval jsem si její drobné růžové rty stočené do úsměvu. Přesně jsem si pamatoval její vzhled, její hlas, její povahu. A hlavně jsem si pamatoval zážitky s ní. Ty se mi teď opakovali v hlavě, jako ukázky z filmu jejího života. Z pěkného filmu, který skončil až příliš brzy a až příliš tragicky.

Seděl jsem v lese v mechu a jelikož jsem měl hlídku, občas jsem se rozhlédl kolem, abych se ujistil, že mně ani mé spojenkyni nehrozilo žádné nebezpečí. Mísil se ve mně smutek a hněv, přes to jsem však nevykazoval známky jediné emoce. Rád bych. Ale nemohl jsem. Musel jsem se tvářit odvážně. Skrývat emoce.