Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

47. Pomsta - 1/2

18. Noc

Tobia Hevitt - 4. kraj (15 let, spojenec + zabiják)

Šest nejlepších... Ta myšlenka mi kolovala v hlavě od chvíle, co jsem vyšel z rohu hojnosti. Dal jsem to. Dostal jsem se tam. Byl jsem lepší, než sestra.

Vzpomínal jsem na všechno to, co jsem si v hlavě sliboval. Bez šance na výhru jsem stále doufal v šesté místo. Šesté místo, které by mi dokázalo, že jsem zvládl to, co jsem si prosadil. Pocit na jednu stranu skvělý. Na druhou už tolik ne.

Oblíbil jsem si mnoho lidí. Mnoho lidí, co kvůli tomuhle pocitu muselo zemřít. Neskutečně mě to mrzelo. Oni se v průběhu her stali mojí rodinou. A teď... Teď byli mrtví. Všichni. A já opět zustal sám. Tedy téměř sám.

Znal jsem ten pocit z domova. O rodinu jsem přišel kvůli hrám. Byl jsem sám. Neměl jsem nikoho. Ten pocit osamění mě zžíral už několik let. Vlastně byla velká část mého dětství jen žití v osamění a snaha přežít.

Neuvědomoval jsem si to. Aréna však byla pro mě vysvobozením. Ne kvůli tomu, že jsem měl zemřít. A to utrpení skončit. To ne. Spíš jsem poznal po dlouhé době, jaké to je nebýt sám. Jaké to je mít nějakou oporu. Jaké to je mít... Rodinu.

Cítil jsem se mnohem lépe s nimi. Ačkoliv mě aréna přiváděla k šílenství. K tomu samému šílenství jako samota před hrami. Stejně jsem byl možná i rád, že mě vybrali. Mohl jsem naposledy zažít pocit toho, že člověk není sám. Naposledy před smrtí. Nebo před výhrou.

O začátku jsem o své výhře pochyboval. Teď jsem si začínal myslet, že jsem měl šanci. Malou, ale přeci jen nějakou. A ta mi dodávala naději. Naději na přežití.

Kdybych vyhrál, musela by však zemřít i Ava. To jsem nechtěl. Ale nejspíš bych to zkousl. Nezasloužila si zemřít. Nikdo z nás si to nezasloužil. Ale já měl stále pud sebezáchovy. Snahu přežít. A proto byla smrt třetího blízkého člověka malá cena za přežití mě samotného.

Nebyl čas smutnět. Ale vlastně ani přemýšlet nad tím vším, pokud jsem chtěl mít šanci vyhrát. Nebo se alespoň dostat ještě dál. Já si však nemohl pomoci. A stále mi v hlavě zůztával můj úspěch. A zároveň i smutek.

Smíšené pocity. To jsem nenáviděl. Jako bych sám nevěděl, jestli jsem chtěl skákat dva metry do vzduchu a nebo skočit při nejbližší příležitosti někde z okna a tohle ukončit.

Jako by v mé hlavě ty emoce bojovaly. Jakoby se snažili jedna druhou zabít. Obě vytočené. Obě zuřivé a nepřehlédnutelné. A obě se snažili prokázat. Tasily proti sobě těžké zbraně. A po jakémkoliv zásahu se každá rána okamžitě zacelila a jen zvýšila tu zuřivost. A čím víc jsem nad tím přemýšlel, jako bych je krmil. A ony sílily.

Tohle byla věc, v kterou jsem tolik doufal a chtěl. Že se dostanu až takhle daleko. Že se stanu... Možná i vítězem. O tom jsem měl pochybnosti, které po čase však slábly. Pochybnosti, které postupně mizely. Ačkoliv byly stále tak obrovské, tak jsem měl naději. Alespoň nějakou. A chtěl jí využít.

Věděl jsem, že nad tím nesmím přemýšlet. Nesmím přemýšlet nad smrtí přátel. Nad možnou výhrou. Nad šancí se dostat tak daleko. Nad ničím, co by mi teď bránilo v mé pozornosti.

Bylo to jako kdybych měl spát ve strašidelném domě, odkud se ozývají divné zvuky a straší tam. Mohl bych si pak těžko říkat, ať nepřemýšlím nad tím, co se skrývá pod mou postelí... Nešlo nad tím zkrátka nepřemýšlet.

Moje sestra se kdysi dostala do top sedmičky. A já se dostal dál. To byl můj jediný cíl. Moje jediná touha. Nemohl jsem se přece dostat dál. Nemohl jsem... Vyhrát. Ačkoliv bych tolik chtěl.