Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

43. Šťastný konec neexistuje

16. noc

Rik Virgo - 3. kraj (16 let, spojenec + zabiják)

„Co chcete?" ohradil jsem se proti prezidentovi a jeho nové kamarádce.

„Jak jste se sem dostali?" zeptal se jich zmatený Bret.

„Heh... Moc otázek a málo zabíjení," ušklíbl se.

Udělalo se mi černo před očima a zamotala se mi hlava. Začalo se mi chtít zvracet. Oni nás zabijí.

„Nechte nás žít! Prosím!" zakřičela v panice Ava. Chudinka. Tolik si toho zažila. Tohle byla nejspíš poslední kapka.

„Roztomilé... A co za to?" stále si držel na rtech ten svůj úšklebek.

Jak ho nenáviděl... Co si myslel o sobě? Rozhodoval o životě a smrti druhých a tvářil se, jakoby to bylo normální.

„Prosím!" Zakňourala zoufale Ava.

Prezident se uchechtl. „Víte... Došla mi jedna věc... Hunger games potřebujeme. Hunger games je důležité... Je hloupost ho zrušit. Žádné veřejné popravy nebudou. Budou hry... To jste chtěli, ne? Zrušit můj plán na zabití všech. Hunger games zůstanou takové, jako předtím... Ale... Chci dokončit, co jsem začal..."

Zaslechl jsem za sebou pláč. To ne... Do arény ne... Zamračil jsem se. Zpátky mě nedostane. Mě ani nikoho dalšího. Rozešel jsem se k němu a zastavil až ve chvíli, kdy na mě zamířili všichni Mírotvorci.

Stál jsem od něj ani ne metr. Zahleděl jsem se mu do tváře. Viděl jsem úšklebek. Podíval se na mě a pousmál se. Ne nějak mile, spíš tak... Zákeřně. Jakoby mě chtěl na místě zastřelit a věděl, že jsem se nemohl bránit.

„Tak Poslouchej... Já nikam nejdu! Už mě tam nedostaneš!" výhružně jsem mu hleděl do očí.

„Jo? A jak tomu zabráníš, co? Pořád můžu zabít všechny..."

Zavrčel jsem. Radši bych zemřel tady, než v aréně. Ale chtěl jsem přežít. Musel jsem přežít. Kvůli rodině. Kvůli rodičům, kteří na mě čekali v nemocnici. Kvůli bratrovi, který za mě bojoval.

„Riku, prosím tě, poslechni ho!" zaslechl jsem Damienův hlas plný paniky.

„Tvůj brácha má pravdu. Neměl bys šanci odsud vyváznout živý... Navíc..." koukl na Chloe, která se v jeho ruce pomalu přestávala vzpírat, „Nechceš přece, aby umřel někdo, kdo se vás tak hloupě snažil zachránit."

„Hloupě?" zamumlal jsem.

„Ano... Uspali Mírotvorce, ale nezabili je. Měli tak dobrou příležitost všechno zničit a neudělali to... A většinu z vás to bude stát život..."

Opět se mi zatemnilo před očima a málem jsem omdlel. Sotva jsem se udržel na nohách a zároveň zadržel slzy. On nás zabije. Teď, když jsme se tolik sblížili. Teď nás zabije. Teď nás nechá, ať se navzájem pozabíjíme... Teď...

Nadechl jsem se a zase vydechl. Ruce jsem si zastrčil do kapsy, aby nebylo poznat, jak se mi klepaly. Nechtěl jsem zpátky. Až teď jsem si uvědomil, jak moc se mi aréna nelíbila. Jak moc bych byl radši, kdyby mě teď na místě zabil...

Radši bych umřel tady, než tam. Ale riskoval bych i život Chloe, mého bratra a vlastně všech v místností. Mohli nás tu všechny postřílet. Mohli nás všechny zabít. A já se musel obětovat. My se museli obětovat. Tak jako při sklizni.

Přihlásil jsem se za svého bratra a klidně tisíckrát to udělal znova. Nelitoval jsem. Nikdy bych nelitoval. A tentokrát půjdu znovu. Abych všechny zachránil. Plán byl v troskách.