Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

22. Dobrou chuť a sladké sny

7. den

Dee Day - 3. kraj (16 let, zabiják)

Slunce vyšlo na oblohu a začal nový den a my byli opět na nohou. Šli jsme džunglí a pozorně se rozhlíželi kolem. Po tom, co ta šelma málem zabila Avu, jsme nechtěli riskovat a rozhodli jsme se, že kdykoliv narazíme na nějakou stopu, vydáme se pěkně daleko od ní.

Doteď nikdo z nás neměl ponětí, kde byla a jak přežila. Jak vůbec mohla přežít. Možná jí touha přežít dala takové odhodlání, že se jí povedlo jí zabít. Neunikla by jí, kdyby se snažila utéct, to jsem vyloučila. Musela jí zahubit, jinak by nepřežila.

To, že nezazněl výstřel a neobjevila se na obloze její tvář, překvapilo nás všechny. Považovala jsem jí za nejslabší článek. Zřejmě jsem jí podcenila. Musela být silnější, než se zdála. Musela jsem stále přemýšlet nad tím, co se stalo. Ne, že by mi na ní záleželo. Šlo jen o pouhou zvědavost ba zmatek v mé hlavě.

Možná jí šelma stihla pokousat a ona teď ležela někde zraněná a zakrvácená a umírala pomalou smrtí. To by byla podívaná, která by se Kapitolanům líbila. Nepřála jsem jí nic takového. Jednak kvůli tomu, že bych nesnesla pomyšlení na to, že Kapitolanům někdo takhle sloužil, jako forma zábavy. A jednak si to nezasloužila. Nikdo si nezasloužil takhle pomalou smrt. Nikdo si nezasloužil tady být. Být v aréně a prožívat to, co prožívali spátci.

Já se hlásila dobrovolně. Ne však kvůli slávě. Ne kvůli bohatství. Ne kvůli vítězství. Nezáleželo mi na tom, abych přežila. Šlo mi jen a pouze o pomstu. Nic jiného jsem si nepřála. Vlastně jsem počítala s tím, že tady zemřu. Ale nechtěla jsem sloužit, jako někdo, kdo by umíral pomalou smrtí kvůli jejich pobavení. Chtěla jsem odejít rychle. Teda až potom, co dodělám svůj plán.

Doopravdy jsem doufala, že byla Ava v pořádku. Možná zalezla někam strom, odpočívala a měla se sama lépe, než ve spojenectví s námi. To jsem si taky na chvíli pomyslela a uvědomila si, jaká je to hloupost. Zranila se už na rohu hojnosti a bez potřebných léků mohla tak maximálně umřít na infekci. A ty léky jsme měli my.

Pochybovala jsem, že by měla tolik sponzorů, že by jí poslali další léky. Ale třeba jo. Třeba přesvědčila všechny, kteří si na ní vsadili, že za to stojí, když přežila útok šelmy. Třeba nakonec získá další sponzorský balíček, ve kterém bude mast, která jí pomůže urychlit hojení.

Nepohybovali jsme se zrovna nejtišším způsobem. Snad při každým kroku nám pod nohami praskla větvička, kterých bylo v téhle části džungle mnoho a nedalo se jim vyhnout. Proto jsme byli ve střehu. Mohlo nás slyšet nějaké zvíře a zabít nás.

Před námi šel Rik, který se ujmul role velitele, zatímco Tristan a já jsme mu byli v patách. Okem jsem se koukla na splátce z jedničky, který byl naším spojencem. Tedy minimálně zatím. Zradili jsme ho. On se o tom měl však dozvědět až těsně před jeho smrtí.

Tenhle den se zdál obyčejným dnem v aréně. Ale nebyl. Tristan ani neměl ponětí o tom, co jsme plánovali. Neměl ani ponětí o tom, že jsme plánovali jeho smrt.

Netušila jsem, kam jsme mířili. Ani Tristan ne. Já jen tušila a doufala, že se byl Rik schopný v džungli zorientovat a najít místo, kde jsme už byli. Místo, které jsme momentálně hledali. Místo, kde měl Tristanův život navždy skončit rychlou smrtí bez krveprolití.

Vlastně mi to tak nejvíce vyhovovalo. Nejsilnější splátce tohohle ročníku by, pokud by plán vyšel, před smrtí netrpěl, Kapitolani by přišli o "zábavu" a navíc, pro nás to bylo zcela bezpečné.

Ano, mohli jsme ho napadnout, ale vzhledem k Tristanově síle bychom nevyvázli bez zranění, možná by někdo z nás zemřel. Ten souboj by byla show plná krve a napětí. A Kapitol by měl o zábavu postaráno.