Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

20. Strach o sourozence

6. den

Caroline Smith - 6.kraj (14 let, přeživší +spojenec)

Seděla jsem na zemi a odpočívala. Paprsky ranního slunce pronikaly skrze koruny stromů a dopadaly na měkkou lesní půdu a na hladinu jezírka přede mnou, která se díky světlu třpytila, jako ty nejdražší drahokamy.

Tento den bylo překvapivě teplo. Rozhodně tepleji, než včera, kdy jsem myslela, že snad umrznu. Nyní paprsky teplého slunečního svitu dopadly na má záda a příjemně hřály.

Okolí tu bylo překrásné. Všude kolem jsem viděla mnoho druhů zvířat i rostlin. Plno života. Létali tu různobarevní motýli, kteří si sedali na květy a pochutnávali si na nektaru. Slyšela jsem sladký zpěv ptáků, jenž se rozléhal krajinou. Ze země kolem mě rostly všemožné květy a stébla trávy. A v jezírku poblíž se mrskaly ryby, jejichž šupinatá těla se přímo leskla v paprscích slunce.

Jindy bych se radovala. Byla bych z tohohle místa nadšená. Většinu času jsem prožila ve městě, kde byli cítit pouze nafta a benzín. Kde jsem slyšela motor aut a neviděla nic jiného, než stroje, které se jednou měli prohánět po silnici. Něco tak hezkého, jako přírodu jsem zahlédla jen málokdy.

Teď však byla úplně jiná situace. Situace, kdy bych mnohem raději ve městě čuchala naftu a benzín. Kdy bych radši poslouchala motory aut. Situace, kdy jsem si uvědomila, jak dobře jsem se měla, zatímco jsem se už dávno smířila s blížící se smrtí.

Neseděla jsem v trávě v lese, který jsme v šestém kraji měli. Seděla jsem v aréně. V aréně smrti, kde nebezpečí číhalo na každém kroku. V aréně, kde se nesmělo chybovat, neboť jediná chyba by kohokoliv mohla stát život.

Pohled jsem upírala na vodu a myšlenkami jsem byla úplně jinde. Kdyby mě objevil nějaký zabiják, nevšimla bych si ho. Věděla jsem to. Věděla jsem to moc dobře. Ale momentálně to byla moje poslední starost. I když šlo o můj život.

Měla jsem za úkol hlídkovat. Hlídkovat, do té doby, než by se můj spojenec probudil. Místo toho jsem se topila ve svých myšlenkách. Byla jsem ta nejhorší spojenkyně na světě. Kdo by se chtěl spojit se zraněnou holkou, která není schopná ani hlídkovat?

Nechápala jsem Philipovo rozhodnutí, ale byla jsem za něj neskutečně vděčná. Najednou jsem cítila, že v tom nejsem sama. Že mi někdo pomáhal. Měla jsem z toho hezký a zároveň hrozný pocit, když jsem si uvědomila realitu.

Že jednou se i my dva budeme muset postavit proti sobě. Že i když jsme se cítili, jako jeden tým, jeden tým jsme nebyly. V téhle hře o život hrál každý sám za sebe. Nedalo se nikomu věřit. Každý byl nepřítel. Každý byl hrozba. I Philip.

Ačkoliv mě přijal do spojenectví a zachránil mi život, nemohla jsem si dovolit k němu získat příliš velkou důvěru. Hunger games byly nelítostné a mohl je vyhrát pouze jeden. On to moc dobře věděl.

Na chvíli jsem myšlenkami zabloudila k jedinému, komu jsem věřila. Chrisovi, mému bratrovi. To on byl ten, kterého jsem znala už od narození. To on byl ten, o kterého jsem měla největší strach, ačkoliv jsem si mohla být jistá, že měl velkou šanci vyhrát. Narozdíl ode mě.

Mohl se dostat daleko. Mohl to celé vyhrát. Ale hladové hry často byly nepředvídatelné. Nekdy i ti nejsilnější zemřeli jako první. Někdy i nejvíce slabí splátci to celé vyhráli. Proto jsem měla strach. Věděla jsem, že mohl přežít. Ale věděla jsem i to, že mohl zemřít. A kdyby se tak stalo, já bych to nezměnila.

Přemýšlela jsem, jak se měl a doufala, že dobře. Že jeho poslední dny v aréně nebyly tak náročné, jako ty mé. Že netrpěl žízní ani hladem. Že neměl žádné zranění. A že ho jeho spojenci neměli v plánu v nejbližší době zradit.