Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

10. Sourozenecká Láska

1. Den v aréně

Caroline Smith - 6. kraj (14 let, přeživší/spojenec)

Zadýchaně jsem se posadila do stínu jednoho ze stromů a zhluboka dýchala. Měla jsem pocit, jako bych uběhla maratón a to jsem neběžela ani 10 minut. Svaly na nohou mě pálily. Slyšela jsem, jak mi prudce bušilo srdce a měla pocit, že mi každou chvíli vyskočí z hrudníku. V uších jsem cítila tlak a krk jsem měla v jednom ohni. Z mého dýchání se stalo spíše chroptění. Běh ze mě vyčerpal veškerou energii. Jazyk i krk jsem měla vyprahlý, jako poušť, ve které dlouho nebyl déšť. Navíc bylo v lese až nečekaně velké horko. 

Potřebovala jsem se napít a uhasit tu ukrutnou žízeň. Ale věděla jsem, že najít v aréně vodu nebude jen tak. Vlastně v aréně nebude nic jen tak. Nic nebude jednoduché. Sehnat něco k jídlu zabere až moc energie. Najít něco k pití nebo dobrý úkryt bude jako hledat jehlu v kupce sena a vlastně i přežít jednu jedinou noc a dokonce i den bude nadlidský úkol. A mnohem náročnější bude to celé přežít. Vyhrát Hunger games. Vlastně jsem se divila, že jsem ještě žila. Že se mi povedlo utéct z údolí hojnosti.

Velký podíl na tom měl můj bratr, kterého také vybrali. Měl mnohem větší šanci na přežití, než já a byl odhodlaný mě chránit. A já jeho, i když jsem pochyboval, že jsem mu jako jeho spojenkyně k něčemu byla. Spíše jsem si připadala, jako bych mu byla na obtíž, než k užitku. Jako překážka, která mu ztěžuje cestu k vítězství. Jako někdo, kdo si nezaslouží žít a nemá právo vyhrát. Někdo, kdo nemá šanci se z tohohle dostat, jako vítěz. Jako odpad, který není k ničemu dobrý. Zkrátka jako někdo, kdo na tomhle světě nemá žádný užitek.

Chris mi zachránil život, když po mně šel nebezpečný splátce z prvního kraje, Tristan Wind, jeden z profíků. než jsem doběhla do rohu hojnosti, vzalo si Hunger Games několik životů. Hold nejsem nejrychlejší. Stihla jsem si vzít pouze batoh a než jsem doběhla k druhému, ucítila jsem v mů noze silnou, téměř nesnesitelnou  bolest. 

Zuby jsem stiskla k sobě a zasyčela bolestí. pohled jsem upřela na házecí nůž, který byl zabodnutý zezadu v mé noze v lýtkovém svalu. Jeho hrot neměřil více, než 5 centimetrů, ale i tak udělal pořádně hlubokou ránu. V tu dobu jsem až příliš pozdě začala litovat toho, že jsem si nedávala větší pozor. Proč jsem se sakra neohlížela? Proč jsem musela bezhlavě letět vpřed a doufat, že si mě žádný zabiják nevšimne? Proč jsem nemohla alespoň chvilku přemýšlet? Chybování je lidské. Ale tady na chyby nebyl čas!

Z rány vytékal kupodivu jen malý proud krve, ale ta bolest mě téměř ochromila. Zvedla jsem pohled od rány a upřela ho do moc dobře známých oříškově hnědých očí. Ztuhla jsem na místě, když jsem si uvědomila, komu patřily a došlo mi, kdo si mě vybral za svojí oběť. Byl jím jediný splátce, který dostal známku 12. Tristan Wind. Profík z jedničky. Tohle je můj konec, pomyslela jsem si v tu dobu. Ale přežila jsem. Kupodivu, ale ano.

Začala jsem couvat. Bylo to to jediné, co mě v to dobu napadlo udělat, neutekla bych mu, to jsem věděla. A ano, mohla jsem si sehnat zbraň a pokusit se ho zabít nebo křičet o pomoc, byl by to lepší nápad, než čekat, až mě zabije. Ale byla jsem tak v šoku, že mi na mozek nepřišla jediná rozumná myšlenka.

Nůž mi vypadl z rány a zůstal ležet na zemi v krvi. Na místě, kde jsem stála bylo červené tekutiny nějak moc. Nedalo mi to a otočila jsem se za sebe.

Zděšeně jsem vykřikla a začala couvat rychleji, přičemž jsem přeskočila to, co mě tolik vyděsilo. Oči jsem měla vytřeštěné hrůzou a zděšením. Chtěla jsem domů. Chtěla jsem pryč. Proč musí existovat Hunger games?