Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

27. Zem od krve

8. den

Alexander Gold - 7. Kraj (17 let, spojenec)

Psal se další den v aréně a já společně s dalšími splátci dál bloudil lesem. Jakožto kluk ze sedmého kraje jsem se tu cítil, jako doma. Tedy skoro. Doma mi totiž nehrozilo na každém rohu nebezpečí a všude nepobíhali děti, které by se mě pokoušely zabít.

Z celé mojí situace mi bylo smutno. Nechtěl jsem zabíjet. Nechtěl jsem přijít o své spojence. Nechtěl jsem zemřít. Avšak věděl jsem, že se to všechno mělo stát. Uvědomoval jsem si plně, že se tomu nedalo vyhnout a sžíralo mě to zevnitř.

Nemohl jsem odsud utéct. Musel jsem dělat co, chtěli Kapitolané. Zůstat v aréně. Položit tady život pro nic za nic. Zabíjet nevinné pro pobavení. Vidět umírat lidi, se kterými jsem si stihl vybudovat silný vztah.

Cítil jsem zoufalství. Zoufalství a smutek. Ty dvě emoce se do mě vsakovali jako inkoust do papíru. A zanechávali na něm temnou skvrnu, která se stále šířila dál s dalšími negativními myšlenkami.

Znal jsem svůj osud. Věděl jsem, že zemřu. Ani jsem nepřemýšlel nad výhrou. Neměl bych šanci. Absolutně ne. Navíc já ani vyhrát nechtěl. Nechtěl jsem žít se vzpomínkami na arénu.

Měl jsem na výběr ze dvou špatných možností. Život po vrácení z arény a smrt. Já bych radši položil život. Protože jsem nechtěl žít neustále s pocitem, kolik mladých lidí zemřelo, abych já přežil. Nechtěl jsem žít tak, jak žilo mnoho lidí po návratu z arény.

Každou noc bych se probouzel z nočních můr. Stále bych viděl krev. Mrtvá těla. Vyděšené tváře mých spojenců. Stále bych slyšel výkřiky. Výstřely z děla značící další úmrtí. A cítil bych neustále strach z hrozby, která na mě na každém rohu číhala v aréně ještě dlouho po návratu. Možná dokonce navždy.

Navíc, vím, že by mě provázelo černé svědomí. Neustále bych přemýšlel, jaký smutek pociťovali rodiny a přátelé mrtvých.

Tak i tak jsem nechtěl zemřít. Avšak představa takového života se mi zdála mnohem horší, než smrt. Proto jsem si dal před vstupem do arény jasný cíl. Ten však se mi nedařilo plnit.

Chtěl jsem chránit slabší. Spojit se s nimi a bránit je. Aby přežil někdo mladší. Aby konečně vyhrálo dítě pod 14 let. To mi však od začátku nevycházelo.

Nejmladší účastnicí se stala Daisy Wood, dvanáctiletá blondýnka z desátého kraje. Ta se však spojila se svým bratrem, Collinem ze třináctého a Tedem z jedenáctého kraje. A k nim jsem se přidávat nechtěl.

Potom tu byli třináctiletí. Šílenému klukovi z dvojky, už jsem si ani nevybavoval jméno, jsem spojenectví nabídl. Nedopadlo to. Vysmál se mi do očí. Koukal na mě tím svým jedním šíleným okem, jako na blázna. Jakoby si myslel, že by vyhrál sám s rukama za zády. Jakoby si neuvědomoval obtížnost Hunger games. Neuvědomoval, jaké je bojovat o život úplně sám.

Ten zemřel hnedka na začátku. A nedivil jsem se. Nevěděl, do čeho šel, když se přihlásil. Ačkoliv jsem netušil, jak to bylo možné, on význam Hunger games nechápal. Jak to mohlo někomu uniknout? Hezké pro něj muselo být, když žil v té sladké lži. A kruté, jak to skončilo. Na začátku lež sladká, jako med. Na konci hořká příchuť smrti.

Pak tu byli dvě třináctileté dívky. Sky Tame a Ava Aileen Fox. Dívka z prvního kraje se však přidala k profíkům. Takže jsem spojenectví s ní zavrhl. Nechtěl jsem mít s tou bandou vrahů nic společného.

Sky se zdála, jako skvělá spojenkyně, ale i to padlo. Přidala se k Alexis. A očividně nepotřebovaly dalšího spojence, neboť mě k sobě nepřijaly. Těžko říct, jestli skutečně dalšího spojence nechtěly nebo mi zkrátka nedůvěřovaly.