Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

29. Zkušený vrah

10. den

Ava Aileen Fox - 1.kraj (13 let, přeživší + spojenec)

Psal se další den. Již desátý. Desátý den od vstupu do arény. Desátý den od doby, co jsem se neustále vyhýbala jen o chlup smrti. Desátý den od chvíle, co se mi navždy změnil život. A ne k lepšímu.

Teplé sluneční paprsky mě hladily po tváři. Pod nohama mi křupaly větvičky i spadané listí a dohromady s větrem, pohrávajícím si s korunami stromů, vytvářely příjemné zvuky lesa.

Kdybych byla doma v prvním kraji, radovala bych se z příjemného dne. Teď jsem však měla ale úplně jiné starosti. Byla to aréna, kde se člověk naučil vážit si maličkostí. Maličkosti, které měl každý den k dispozici a bral je jako samozřejmost. Chyba. Příliš pozdě to napravit.

Tak malá šance byla, že se vrátím domů. Že uvidím svojí rodinu. Svoje kamarády. Svůj kraj. Svůj domov. Přes to jsem neztrácela naději. Šanci jsem měla mizivou. Nikdo tak mladý ještě nevyhrál. Ale jednou přece vyhrát musel. Navíc, nebyla jsem zrovna slabá.

Tak jsem neztrácela naději. A byla odhodlaná bojovat. Bojovat do poslední kapky potu. Do poslední kapky prolité krve. Do poslední slzy na mé tváři. Do posledního dechu. Do chvíle, než moje naděje navždy vyhasne pod paprsky smrti.

Rozhlédla jsem se kolem, abych zkontrolovala, jestli nás někdo nesledoval. Nic. Vzduch čistý. Žádné nebezpečí. Prozatím.

Tak tomu ale nemělo být dlouho. Brzy jsme měli riskovat život kvůli odstranění konkurence. Odstranění těch dvou parchantů. Těch dvou psychopatů. Těch, kteří zabili Daisy Wood. Teda a Colina.

Měla jsem skvělé pětičlenné spojenectví. Přesto... Jakou jsem měla šanci to přežít? Byli jen dva. Ale věděli, jak bojovat. Měli inteligenci. znalost boje se zbraněmi. Rychlé reakce. Mrštnost. Sílu. A odhodlání, které až nahánělo husí kůži. Vše, co potřebovali do arény. Vše, co potřebovali k vítězství.

Mohli jsme se s nimi měřit? Ano, mohli. Otázkou však zůstávalo, jak jsme oproti nim byli silní. Kolik by nás přežilo boj, kdybychom je porazili oba? Nezemřela bych? Nebo bych jediná zbyla? Ta poslední možnost se mi zdála snad horší, než samotná smrt. Protože bych zase přišla o spojence. A zase zůstala sama.

„Už se blížíme. Budou kousek odsud," řekla Sky, která šla společně s Alexis vpředu skupiny. To ony věděly, kde se naši protivníci přibližně nacházeli.

Vzpomínala jsem, jak se přidali k nám do spojenectví. Tvrdili, že je v jednu chvíli sledovali. Že šli stále podél proudu jedné řeky v aréně. A šli pomalu. V klidu bychom je stihli dohnat.

Zřejmě doufali, že po proudu řeky narazí na splátce. To se jim splní. Jen nejspíš trochu jinak, než doufali. Zřejmě nečekali, že na ně z ničeho nic vybafne pět lidí a budou je chtít zabít. Takhle si svojí cestu v aréně ani jeden z nich určitě nepředstavoval.

Nadechla jsem se a zase vydechla. Blížilo se to. Další boj. V aréně jsem jich zažila už několik. A všechny jsem prežila. A zranění z bojů se mi vyléčila. Teď tomu však mohlo být jinak. Mohla jsem se zranit. Mohla jsem zemřít.

Snažila jsem si vybavit naší strategii. Jak jsme se nakonec domluvili. Na Teda tři, mezi nimi já a ty dvě hrdličky. A na Colina Alexis a Sky. Měli by to vyjít. Byli jsme silnější. Zvládneme to!

Došli jsme na místo. Hned, jak jsem je viděla, schovala jsem se za nejbližší strom. Jak jsem byla drobná, vešla jsem se za něj. Moji spojenci zareagovali podobně. Každý se holt snažil, aby si ho nevšimli.