Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

2. Strach a odhodlání

Alexander Gold - 7. Kraj (17 let, spojenec)

Stál jsem na náměstí a koukal před sebe. Příjemné srpnové slunce mě hřálo svými teplými paprsky. Byl krásný den, který narušovalo jediné a to fakt, že se dalším rokem vybírají mladí lidé, kteří půjdou do arény. Mladí lidé, kteří půjdou na smrt, jako hračky Kapitolu. Jako figurky, které slouží pro jejich pobavení. Jakoby to nebyli živé děti, ale jen loutky v jejich divadle.

Z celé té televizní show mi bylo na zvracení. Nesnášel jsem to zbytečné brání lidských životů. Nenáviděl jsem všechno, co mělo s Hunger games něco společného. Nenáviděl jsem arénu, Kapitol, prezidenta Billa Whita, který nastoupil po válce a vlastně celý tenhle stát.

Nevnímal jsem nic z toho, co ten, co vybíral splátce sedmého kraje pouštěl na obřím plátně za ním. Slyšel jsem to už mnohokrát a klidně bych to mohl předříkat z paměti. Navíc mě to vůbec nezajímalo. Byl jsem ve svém vlastním světě a nevnímal okolí, jen své vlastní myšlenky.

Zívl jsem si. Slunce bylo sice zprvu příjemné, ale když jsem na něm strávil několik minut, pociťoval jsem až příliš velké horko a to i na srpen. Bylo to dost unavující. Na čele mi vyrašily kapky potu, které stékali po mé kůži a dlouhé vlasy padající mi do tváře mi to dvakrát neulehčovali.

Přál jsem si, aby to zkončilo a já mohl jít domů nebo pomáhat dřevorubcům. Né kácet dřevo, ale třeba jim ošetřit nějaké zranění nebo pomoct jakkoli jinak. Nikdy jsem ho nekácel ani nechtěl při tom být, protože mi vždy bylo smutno, když stromy padaly dolů.

I stromy jsou živé a já je nechtěl vidět umírat. Proto jsem si neuměl představit, že by někdo, jako já měl jít do arény a kdyby mě vylosovali, radši bych tam přišel o život, než viděl, jak si pro někoho přišla smrt nebo ho dokonce sám zabil. Nevěřil jsem však, že mě vyberou. Ta možnost byla nízká. I tak jsem měl trochu strach, ale kdo by ho neměl?

„Začneme s dívkami!" řekl ten muž a široce se usmál. Rukou si přejel po svých rovných, černých vlasech sčesaných dozadu, než přešel k nádobě s lístečky, která měla rozhodnout o osudu jedné z dívek a upřel na ní své zelené oči.

Vložil ruku do skleněné kádinky s obálka, ve kterých byla zapsaná jména všech dívek od dvanácti do osmnácti let. Dav kolem mě zašuměl. Zřejmě potichu debatoval o tom, koho asi vyberou.

Z hlasů kolem mě byl poznat hlavně strach. Spoustu chlapců se bálo, že vyberou jeho sestru nebo třeba kamarádku a ona se už, nikdy nevrátí. Toho jsem se tolik bát nemusel vzhledem k tomu, že jsem moc kamarádek ani kamarádů neměl, přítelkyni taky ne a moji sourozenci...

Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem na ně myslet. Zase bych brečel a představa toho, že budou slané slzy opouštět mé oči a stékat po tváři přímo při losování byla zvláštní.

Možná by mě dokonce obviňovali za to, že pláču kvůli hunger games a potrestali mě, neboť z té děsivé hry nemám radost. Politika v Panemu je přísná, ale s tím jsem já už nic nadělat nemohl, jen poslouchat a snažit se dodržovat pravidla.

Starosta vytáhl jednu z obálek a pomalými kroky s ní přistoupil k mikrofonu. Najednou bylo hrobové ticho. Nikdo ani nedutal a většina se strachem v očích čekala, jaká dívka bude ta nešťastnice, která pojede do arény.

Muž na pódiu rozbalil obálku a přečetl si jméno na papírku. Zvedl hlavu a pousmál se na dav dívek. Udržoval tak napětí a strach, takže ten chlap nebyl děsivý jen vzhledem, ale i povahou.

Naháněl mi husí kůži tím svým klidem, tím, jak miloval hladové hry a také svým vzhledem, který děsí snad celý kraj, obzvlášť ta jeho nepřirozeně bledá pleť.