Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

13. Odhodlání nestáčí...

2. den v aréně

Philip Wood - 10. kraj (17 let, spojenec/přeživší)

Byl druhý den ráno. Slunce před chvilkou vyšlo a já se ségrou jsme byli už na nohou a kráčeli lesem. Pod nohama nám křupalo spadané jehličí a nad hlavami zpívali ptáci. Paprsky slunce, které nás zahřívaly a byly úlevou po prožité studené noci, prosvítaly skrze koruny stromů, se kterými si pohrával lehký vítr a dopadaly do zeleného mechu a na lesní půdu.

Šli jsme tiše bez mluvení. V ruce jsem svíral lékárničku a u opasku se mi houpalo pouzdro s mečem, zatímco Daisy na zádech nesla batoh a v ruce držela dýku, na jejíž ostré čepeli se odrážely sluneční paprsky. V jejím batohu jsme našli jen pár kousků sušeného masa, prázdnou láhev na vodu a kapesní nožík, tedy žádná sláva.

Měli jsme štěstí a po cestě narazili na malý potůček a flašku naplnili tím průhledným pokladem, který budeme tolik potřebovat. Z jídla jsme zatím nesnědli nic, šetřili jsme totiž na horší časy, až budeme mít opravdu velký hlad. Neměli jsme ho dost na to, abychom si mohli dovolit plýtvat.

Les vypadal hezky a klidně. Vůbec mi nepřipadal, jako smrtelně nebezpečná aréna. Jako místo, kde přišlo o život nespočet mladých lidí. Jako místo, kde jednou s největší pravděpodobností zemřu i já a také moje sestra. Nad tou představou mi naskočila husí kůže.

Daisy bylo teprve 12 a už měla zemřít. Věděl jsem, že její šance na přežití byli nízké. Nikdo tak mladý ještě nevyhrál. Znepokojovalo mě to. Neuměl jsem si představit, jak se potom musela cítit ona, když si uvědomovala, jak nízké šance měla. A to ještě nevěděla, že Kapitol něco chystá. Já to věděl, jen jsem netušil přesně co. Ale když jsem se nad tím zamyslel, jen jeden závěr dával smysl.

Plán hlavního města měl být ještě nebezpečnější, než samotné hladové hry, ve kterých každý rok přežije jen jeden. Měla být ještě nižší šance na přežití. A když jsem si to tak v hlavě uspořádal, došlo mi to. Nad tou představou jsem se otřásl. Stále mi ale něco nehrálo.

Kdyby měli takový plán, proč by tu arénu vůbec vytvářeli? Proč by všem dávali vůbec nějakou naději na přežití? Proč by utráceli další peníze, když chtěli udělat něco takového? Nebo ne? Nebo měli jiný plán? Možná ani žádný plán neměli. Ale proč by mně a Natashe ten chlap pak dával nějaký úkol?

Už mě z toho přemýšlení bolela hlava. Stále ale nic z toho, co jsem vymyslel nedávalo smysl. Pokaždé, co mě něco napadlo mi v hlavě zazněla ta samá otázka. Proč? Možná to všechno bylo mnohem těžší. Nebo naopak úplně jednoduché a já si v hlavě vymýšlel moc složité plány.

Nakonec jsem došel k závěru, že bych se měl soustředit na cestu a nepřemýšlet nad tím, jaký plán asi Kapitol má. Tak či tak bych jim v něm nedokázal zabránit, když jsem byl v aréně, ze které jsem nemohl uniknout. Navíc mým hlavním cílem bylo mě a sestru co nejdéle udržet na živu, dokud nám nepomůžou se odsud dostat pryč. Nebo alespoň takové představy jsem měl o cíli vzpoury proti plánu Kapitolu. Proč by jsem taky dostal za úkol udržet co nejvíce lidí na živu?

Koukal jsem před sebe a sem tam se rozhlédl do všech stran, abych se ujistil, že nám nehrozilo žádné nebezpečí. Nebyl to nejlepší způsob, jak se nedostat do maléru, ale lepší jsme momentálně neměli.

Ségra šla přede mnou s obvykle sebevědomě zvednutou hlavou, na které měla své už trochu zacuchané blonďaté vlasy zapletené v gumičce, aby jí nepadaly do očí. Občas se rozhlédla kolem stejně, jako já. Okolí však vypadalo klidně a nebyla jediná stopa po nějakém nebezpečí. Tak to však jen vypadalo.