Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

18. Dehydratace a mut

5. den

Jacob Vicky Woods - 8.kraj (18 let, zabiják)

Slunce bylo vysoko na obloze a jeho paprsky pronikaly skrze koruny stromů do různobarevného listí. Kráčel jsem v listnaté části lesa a snažil jsem se být co nejvíc tiše . Ale ani jeden z mých kroků se nedal vydávat za tichý.

Přes bolest hlavy a mžitky před očima jsem se snažil udržet pozornost. Na jazyku jsem ucítil vodu naposledy 3 dny zpátky, když jsem narazil na malou tůňku. Od té doby jsem na vodu nenarazil. Stále jsem se procházel arénou a hledal zdroj vody, ale všude jsem viděl jen listí a stromy. Věděl jsem, že to už dlouho nevydržím.

Jediné, co jsem v rohu hojnosti ukořistil byl nůž, na kterém se nacházela doteď trocha zaschlé krve. Stihl jsem zabít jen holku z dvanáctého kraje a následně jsem rychle zmizel. Nechtěl jsem riskovat, když jsem viděl, jaké boje tam probíhali.

Poblíž mě nebyl žádný batoh, který by se dal snadno získat bez boje. Neměl jsem tedy ani žádnou flašku, kterou jsem mohl tou vodou naplnit. Ani jídlo jsem neměl, ale hlad mě netrápil tolik, jako ta příšerná žízeň. V krku mě pálilo. Hlava mě bolela. Moje tělo prosilo o vodu. Ta se mu nedostávala a já začínal tušit, že se mu už ani nedostane.

Věřil jsem, že jsem mohl vyhrát, teď jsem o tom pochyboval. Věděl jsem, že tohle nevyhraju. Přez to jsem dál bojoval ani jsme nevěděl, proč. Něco uvnitř mě stále nutilo nevzdávat se. Možná jsem hluboko uvnitř sebe stále věřil, že jsem mohl vyhrát. Jakoby se ve mě prali 2 opačné emoce. Naděje a beznaděj.

Pálil mě každý sval mého těla a já se sotva udržel na nohou. Ignoroval jsem kručení v břiše, to byla moje poslední starost. Kvůli žízni jsem měl vidiny a pro můj unavený mozek bylo těžké rozeznat, co je realita a co ne. Bolest hlavy byla stále silnější a já měl pocit, že mi každou chvíli praskne.

Měl jsem co dělat, abych nepadl k zemi. Chtělo se mi spát, ale věděl jsem, že tohle nebyla klasická únava. Z tohohle spánku bych se už neprobudil. Nesměl jsem jen tak padnout k zemi. Musel jsem hledat dál a doufat v to, že budu mít štěstí.

V hlavě jsem nadával na to všechno. Nadával jsem na Hunger games, na arénu, na Kapitolany, na mírotvorce. Nadával jsem na celý Kapitol a vlastně na celý Panem. Všechno to bylo zbytečné. Bylo to trapné. To všechny tak fascinovala smrt? Tak moc, že chtěli mě a všechny ostatní až na jednoho vidět umírat? Nechápal jsem to. Nedávalo to smysl.

To, že jsem nenechal únavu vyhrát mělo ještě jeden důvod. Stále jsem si svým chováním mohl získat sponzory. Věděl jsem, že tady někde byla kamera, která mě natáčela. Celý Kapitol napjatě sledoval každý můj krok. Mezi nimi byli i sponzoři. A když uvidí, jaké mám odhodlání, jak se i přez malou naději snažím, jak se nehodlám jen tak vzdát, možná si někdo řekne, že se vyplatí mě sponzorovat. Poslat mi vodu, abych uhasil tu strašnou žízeň a zase si o pár dní život prodloužil.

Cukl jsem s sebou, když jsem koutkem oka zahlédl pohyb. Otočil jsem se, ale nic jsem nespatřil. Otočil jsem hlavu zpátky. Měl jsem pocit, jakoby mi něco prolétlo před obličejem. Uvědomil jsem si, že to byly jen vidiny. Zavrtěl jsem hlavou, jakoby mi to mělo pomoct se vzpamatovat. Musel jsem si srovnat, co byla realita a co bylo jen v mé hlavě.

Mžitky, které mi létaly před obličejem. Pohyby, jenž jsem viděl koutkem oka. Splátci, z nichž někteří bojovali přímo před mým obličej. To byly jen vidiny. Nesměl jsem se jimi nechat oklamat. Musel jsem pokračovat dál.

Vysoké stromy, které mi občas připadaly, jako by se pohybovali. Listí spadané na zemi nebo to, které poháněno větrem létalo ve vzduchu, jako živé. Reprodrozdi, kteří prozpěvovali jednu ze svých písní a já si připadal, jako na svém vlastním pohřbu. To všechno byla z většiny pravda, ale částečně i klam.