Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

26. Plán Vraždy

8. den

Alexis Hunter - 5.kraj (15 let, spojenec)

„To chceš ještě? Snědla jsi zatím víc, než my všichni dohromady!" nadhodil se smíchem Philip Wood z desítky, náš nový spojenec.

Nikdy jsem neviděla jiný výraz na jeho tváři, než ten jeho veselý úsměv a jiskru v očích. Jak před arénou, tak teď, po smrti jeho sestry. A pochybovala jsem, že ho to nezajímalo.

Měl Daisy rád, opravdu rád, to jsem věděla jistě. Viděla jsem, jaký spolu měli vztah. Viděla jsem, jak se k sobě chovali. Jako nejlepší přátelé. On uvnitř musel trpět. Ale z venku hrál divadlo pro Kapitol.

„Mám rychlý metabolismus. Nikdy neztloustnu. A musím hodně jíst," vysvětlila mu Sky.

Před pár dny jsme vylezly ze svého úkrytu. Nejraději bych v něm zůstala do konce. Ale nešlo to. Pár dní ano. Ale ne celou dobu. Všichni cestovali po aréně. Dříve nebo později by nás někdo objevil. Objevil a zabil.

Pár hodin zpátky jsme si našli spojenectví s dalšími třemi splátci, Philipem Woodem, Caroline Smith a Avou Aileen Fox. Stala se z nás tedy silná pětice.

Holce z jedničky se podařilo ulovit mladého srnce. Ten by nás byl schopný uživit na pár dní. Kdo by řekl, že se ze třináctileté holky, nejmladší z momentálních přeživších, mohl stát tak silný lovec?

Vyprávěla nám, co všechno už prežila. Oproti tomu byl náš pobyt v aréně procházka růžovým sadem. A to jsme častokrát usínaly zmrzlé a hladové bez pití a arénou šli nevyspalé. Zatím nikdy nám však ještě nehrozila smrt. Nikdy jsme nebojovaly o holý život.

Měla velkou šanci na přežití, to jsem věděla. Mohla se stát doteď nejmladší vítězkou Hunger games. Ale nad tím jsem nesměla přemýšlet. Já chtěla vyhrát. Musela jsem.

Se Sky jsem si vytvořila silné pouto. Nechtěla jsem o ní přijít. Byla bych ráda, kdyby jsme zůstali kamarádkami navždy. Ale nešlo to. Mnohem víc jsem toužila po tom, přežít. A to mohl jen jeden. A tím jedním jsem musela být já.

Znělo to krutě. A taky to kruté bylo. Avšak jedno z mála pravidel Hunger games je, že může jen jeden přežít. Bohužel. A na životě mi teď záleželo více, než na Sky. A ona jistě cítila to samé.

Nevím, jestli bych jí dokázala zabít. Nejspíš ne. Ale i tak jsem věděla, že zemřít musela. Na jednu stranu jsem jí brala jako kamarádku. Na druhou jako nepřítele. Tak, jako všechny. Protože všichni mi stáli v cestě za vítěztvím. V trnité cestě plné nebezpečí, která končí šťastným koncem.

Dalo se vůbec vítězství považovat za šťastný konec? Nikdy bych nezapomněla na arénu. Stále bych myslela na to všechno. Na Sky. Na život v aréně. Na to, kolik lidí jsem viděla zemřít. Kolik jsem jich sama musela připravit o život. Šťastný konec to nebyl.

Nešlo v hrách o šťastný konec. Jen o život. O život ve vězení ze sametu s kovovými mřížemi a těžkým zámkem. Na oko by byl růžový. Ale ve skutečnosti úplně jiný...

Musela bych se tvářit, jako ten, kdo se díky Kapitolu stal slavným a bohatým. Kdo si to díky němu vybojoval. Ale ve skutečnosti by mi to přineslo jen utrpení. Utrpení, které bych skryla, jak korpus dortu obalený krémem.

Nemohla bych se nikdy nikomu svěřit. Skrývala bych to navždy v sobě pod skořápkou ze zlata. Kapitol by mi to vše neustále připomínal. A já bych se nemohla svěřit se svými pravými pocity. S pocity, které mi doopravdy aréna přinesla.

Rozhlédla jsem se víc po našich nových spojencích a přemýšlela, jaké měli šance v boji. Co jsme tak v pěti lidech mohli dokázat?

Philip, černovlasý kluk se smaragdově zelenýma očima, ten měl vypracované tělo a jistě i sílu. Uměl pracovat s mečem. Avšak s žádnou jinou zbraní ne. Na výhru jsem mu moc šance nedávala.