Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

14. Naděje

2. den + noc

Alexis Hunter - 5.kraj (15 let, spojenec)

Vyčerpaně jsem si sedla na studenou kamennou zem a záda si opřela o chladnou zeď malé jeskyně, našeho dočasného úkrytu. Slyšela jsem jen tlukot svého srdce a šumění vody dopadající do rozbouřené řeky. Svaly na nohou a ramenech mě pálily únavou z chození a nošení svého batohu na zádech. Rychle jsem těžký náklad položila na zem a zadýchaně oddechovala.

Společně se svojí spojenkyní jsem zjistila, že najít v aréně dobrý úkryt je pěkný oříšek nebo jsme měli jen smůlu. Nechtěly jsme přespávat na stromech. Jednak to nebyl zrovna chráněný úkryt, jednak hrozilo nebezpečí, že v noci spadneme dolů. A lehnout si na nechráněnou zem bylo riskantní. Mohl na nás kdokoliv zaútočit ve spánku.

Mohli jsme se střídat v hlídkování, to ano. Ale jeden člověk obvykle nezvládne uhlídat všechno, obzvláště ne v noci. Raději jsme tedy zůstali po celou dobu, co jsme byly v aréně vzhůru. To se nakonec vyplatilo. Byli jsme utahané, jako psi, ale to tolik nevadilo. Hlavní bylo, že jsme našli úkryt, kde jsme chtěli strávit ne jednu noc. Bylo nebezpečné zůstávat dlouho na jednom místě, proto jsme chtěli po pár dnech zmizet.

Normálně bychom odešli hned druhý den, avšak věděli jsme, že bychom jen tak dobrý úkryt nenašli. Proto jsme chtěli pár dní zůstat v bezpečí, odpočinout si a až budeme opět plné sil, vyrazit dál.

Vedle mě si sedla moje spojenkyně, Sky Tame, teprve třináctiletá dívka pocházející ze třináctého kraje. Na svůj věk a místo, ze kterého pocházela byla dost šikovná. Měla skvělou mušku a šla jí lukostřelba a házení noži.

Taktéž nesla batoh a v ruce svírala luk, který ukořistila v rohu hojnosti. Souboji jsme se rozhodli vyhnout, proto jsme se tam vydali až po tom, co skončil. Doufali jsme, že tam nalezneme nějakou zbraň. Moc jsme to nevěřili, ale nakonec jsme tam nalezli luk, šípy, které se Sky houpaly u opasku, jednu dýku, kterou jsem si vzala já a 2 batohy. Měli jsme štěstí, neboť to byly poslední věci, které tam zbyly.

Otočila jsem se na svojí spojenkyni. Její skoro černé vlasy zasahující až po ramena byly není celé mokré stejně, jako celé její oblečení a všechny věci co měla s sebou. I můj batoh byl celý promočený společně s dýkou, věcmi, co jsme měla na sobě a mými už dost zacuchanými vlasy.

Pokoušeli jsme se se co nejméně namočit, ale byl to prakticky nemožný úkol, obzvláště, když jsme procházeli pod vodopádem, za kterým se nacházela naše skrýš. Na to, že je za masou vody nějaká jeskyně přišla Sky a pochybovala jsem, že to napadne ještě někoho dalšího. Měla jsem chytrou spojenkyni a byla jsem za to ráda.

Koukla na mě a upřela na mě pohled svých výrazně modrých očí a její rty se roztáhly do úsměvu.

„Máme naději," šeptla jsem směrem k ní a taky se, usmála.

„Ano, máme. Trochu se nám zvýšila. Věřím, že jedna z nás vyhraje. Snad," s těmi slovy sklopila pohled k zemi.

Chápala jsem to. I mě její slova vyvedla z míry, když jsem si uvědomila, že vyhrát mohla stále jen jedna z nás. A stále ta naděje, že jedna z nás přežije, byla dost nízká. Dost jsme se spřátelili a pravda byla taková, že buď zemřu nebo přijdu o kamarádky. A úplně nejvíc mě děsila představa, že bychom se měli jednou postavit proti sobě a bojovat na život a na smrt. Na výhru jsem si sice celkem věřila, ale věděla jsem, že vyhrát je dost těžké. A že o Sky nechci přijít.

Jen jsem si povzdechla. „Je to smutný. Ale musíme se s tím smířit. A bojovat," řekla jsem tiše.

Sky přikývla. „Přeju ti hodně štěstí!" řekla a koukla se na mě svýma očima, které mi připomínaly jasnou letní oblohu.