Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

30. Do toho!

10. den

Damien Virgo - 3. kraj (13 let, bratr Rika Virga)

V ruce jsem pevně, až mi zbělely klouby, svíral ostrou zbraň a soustředil se na terč v podobě plastové figuríny. Byla docela daleko. Dál, než se kdy nacházela jakákoliv z těch, na které jsem házel.

Od doby, co se Rik za mě obětoval, jsem se dost dobře naučil vrhat nože na blízko. Budu se ale muset naučit trefovat se i z větší dálky. Abych mohl jít do války. Abych mohl bojovat. Abych mohl... Zabíjet. A zachránit bratra z té prokleté arény.

Posledních pár dní nebyl čas sledovat záznamy z Hladových her. Trénoval jsem. Trénoval jsem na válku, která se rychle a neúprosně s každým dnem blížila. Dostaly se ke mně ale nějaké informace.

Že s Dee hledal Travise s plánem ho zabít. Kvůli té nesmyslné pomstě jeho krajanky. Ta holka byla šílená. Měl by se jí zbavit. Tak, jak Tristana. Ale neudělal to. A já věděl, že ani neudělá.

Vyhodil jsem nůž směrem k terči. A plně si uvědomoval, že ho jednou nahradí živí lidé. Ale překvapivě to ve mně nevyvolávalo tak silné emoce, jak by mělo. Ti lidé byli Kapitolani. A kvůli nim se ocitl Rik v aréně. A mohl každou chvíli zemřít.

Vzali mi bratra. Ačkoliv jsem si to do sklizně neuvědomoval, znamenal pro mě více, než nejlepší kamarád. Kdybych ho nezachránil, připravilo by mě to o kus sebe. O kus minulosti s ním, která by se nikdy nemohla opakovat. Nikdy už nic nebylo, jako dříve.

On do mého života patřil. Tak, jako můj dům. Jako škola. Jako moji kamarádi. Ale znamenal pro mě mnohem více. A kdyby zemřel, nikdy bych to neunesl. Stále bych jen přemýšlel nad minulostí. Nad tím, že by se už nic z našich zážitků nemohlo opakovat.

Nůž se zaseknul v místě, kde by měl člověk srdce. Úspěch. Mírně jsem se pousmál nad svým výkonem. Každý den jsem se zlepšoval. Šlo mi to. A cítil jsem neskutečné odhodlání. Společně s ostatními kraji svrhneme prezidenta. Zničíme Kapitol. A hlavně zachráníme Rika a ostatní splátce.

V ruce jsem pevně sevřel další nůž, jenž se mi schovávali za opaskem a bez přemýšlení vrhl na terč. Už jsem nepotřeboval dlouho mířit, jako ze začátku. Házel jsem automaticky. Zcela přirozeně. A věděl moc dobře, jak nůž chytit, hodit a trefit se.

Jindy by mi nestačilo s touto dovedností zabít mírotvorce. Kvůli jejich brnění. To se však podařilo zničit. Nevím, jak. Ale vůdci vzpoury společně s pár mírotvorci to zařídili. A teď nám v osvobození splátců nebránilo nic. Nic až na vlastní nezkušenost.

Málokdo z nás uměl bojovat. Minimálně ne tak dobře, abychom válku dotáhli do vítězného konce. Proto jsme teď trénovali. Někteří to považovali za ztrátu času. Že nebýt té přehnané přípravy, splátci by už možná byli z arény venku. To někteří tvrdili. Já ne.

Ano, mohlo se to stát osudným. Neboť se zvyšovala pravděpodobnost, že Rik v aréně nepřežije. Ale bez tréninku by bylo zbytečné úplně cokoliv. Nevyhráli bychom. Splátci by stejně nepřežili. A ve válce by lidé umírali úplně zbytečně.

Tréninkem jsem nabírali zkušenosti. A ty jakoby přikládali polínka do plamene v našich srdcích. Do plamene, jenž znamenal naději. Naději, kterou jsme nesměli nechat vyhasnout.

Moje zbraň se zabodla hned vedle té první. V hlavě jsem se pochválil za skvělý výkon a pokračoval. Tohle vypadalo skvěle. Hromadilo se ve mě neskutečné nadšení. Nadšení z mého úspěchu. Nadšení z toho, že se ten trénink vyplatil.

To však nebyla jediná emoce. Cítil jsem hněv. Nadšení a zároveň hněv. Neskutečná směsice emocí, kterou jsem nikdy nepociťoval. Zvláštní. Podivná kombinace, jako kdyby kuchař smíchal sladkou čokoládu a zamíchal do ní hořkou chuť piva, jež jsem párkrát ochutnal.