Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

35. Přátelství Bez Hranic

14. noc

Ava Aileen Fox - 1.kraj (13 let, spojenec +přeživší)

Od souboje s Tedem uběhli čtyři dny. Za tu dobu jsem si vytvořila skvělý vztah se svojí spojenkyní, Sky, která jediná společně se mnou prežila útok. Brala jsem jí jako svojí kamarádku, ačkoliv jsem věděla, že se mi to vymstí. Stále mohla vyhrát pouze jedna.

Dali jsne si ale slib, že jedna z nás se stane vítězkou. Že letos se z arény vrátí nejmladší dívka, která kdy, tuto krutou hru o přežití, přežila. Přestože bychom se navzájem ztratili, jinak to nešlo.

Vzpomínala jsem si na ostatní splátce. Kdo by zemřel, kdyby jedna z nás nakonec vyhrála? Některých mi bylo líto, neboť to byli mladí lidé, kteří si zasloužili dál žít. Tak jako my. Na druhou stranu, u některých se mi příčilo, že by mohli vyhrát.

Rik Virgo a Dee Day ze třetího kraje byli silní hráči. A moji bývalí spojenci. Svým způsobem mě děsili. Hlavně teda Dee se svojí bojovou povahou. A Rik, který se vyznal v jedech, více, než kdokoliv, koho jsem kdy potkala, byl také velkým soupeřem.

Dříve do našeho spojenectví patřil i Tristan. Jediné, co jsem o něm věděla, bylo, že už tenhle svět opustil. Těžko říct, co se tomu silnému hráči stalo. Jak mohl zemřít. Něco mi ale říkalo, že v tom ti dva měli prsty.

Další, koho jsme si pamatovala, byla splátkyně ze čtvrtého kraje. Nepamatovala jsem si její jméno. Věděla jsem jen, že patřila k těm, kteří se přihlásili dobrovolně. A určitě byla silná hráčka. A asi bych si nepřála, aby vyhrál někdo, kdo Hunger games podporuje.

S ní ve spojenectví byl však bratr Carol. Přála bych mu výhru už jen proto, aby jeho rodiče nepřišli o obě děti. Hrozná představa, že bych po případné výhře se musela podívat do očí jejich rodině a tvářit se, že se vlastně vůbec nic nestalo. Obzvláště po tom, co jsem byla s tou nevinnou dívkou ve spojenectví.

Nedávno jsme zjistili, že zemřela. Dva dny od jejího pádu. Neuměla jsem si představit, jak musela trpět. A vlastně jsem si to ani nechtěla představovat.

Dále jsem si pamatovala chlapce ze sedmého kraje. Toho by byla škoda. Zdál se mi jako skvělý kluk. A aréna bylo to poslední místo, kde by si zasloužil být. Ale i on musel zemřít kvůli přežití jedné z nás.

A potom jsem si Vzpomínala na Teda. U toho jsem chtěla, aby vyhrál kdokoliv kromě něj. Obracela bych se v hrobě, kdyby zrovna on arénu přežil. Obzvláště po našem souboji, kdy jsme přišli o většinu našeho spojenectví.

Rozhodně jsme neměli v plánu to nechat jen tak. Splátce z jedenáctého kraje umře. Ať by to stálo cokoliv. I v případě, že by se jeho smrt bez nás neobešla. Sama bych mu ráda zasadila snrtící ránu.

Nevěděla jsem, kde se ve mně brala ta pomstychtivost. Nikdy jsem taková nebyla. Možná po tom, co jsem viděla, jak zabil mé spojence, jsem právě jemu výhru přála úplně nejméně. A doufala jsem, že zemře, ať už naší vinou nebo vinou kohokoliv jiného.

Nezajímal mě ani ten fakt, že se bránil. Kdyby se pouze snažil přežít, nic bych mu nevyčítala. Ostatně, byli bychom na tom podobně. On však zabíjel s oblibou. Miloval to. Miloval utrpení ostatních. A nezasloužil si nic víc, než smrt.

Na další lidi jsem si už nevzpomínala. Dlouho jsem většinu z nich neviděla. Od rohu hojnosti jsem stihla mnoho tváří zapomenout. Možná jsem si nevzpomínala na někoho, kdo by nás mohl bez problémů zvládnout zabít.

Podívala jsem se na svojí spojenkyni, Sky. Koukla na mě svýma modrýma očima a pousmála se. Aréna se na ní moc nepodepsala. Stále byla pěkná a tvářila se, jakoby si arénu užívala. To se sponzorům určite líbilo.