Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

36. Síla vyhrát

15. den

Amber Scott - Kapitolanka (20 let, účastnice vzpoury)

Ukrývala jsem se ve svém domě a z okna jsem pozorovala to, co se dělo venku. Jak posledních několik mírotvorců bojovalo s obyvateli krajů. A viděla, jak náš plán, do kterého jsem byla na poslední chvíli taky zapojena, dokonale vychází.

Cítila jsem se jako zbabělec. Zatímco ostatní účastníci vzpoury bojovali, já zůstávala schovaná doma tak, jako většina Kapitolanů. A přitom jsem dříve byla také Krajanka a také jsem patřila mezi ty, co se nyní vzpoury účastnili. Proto jsem si připadala špatně vůči těm, ke kterým jsem sama kdysi patřila.

To, že jsem nebojovala, však mělo svůj důvod. Vzpoury jsem se účastnila kvůli mému mozku, nikoliv síle. Mohla bych zemřít. A k čemu bych jim potom byla? Potřebovala jsem dokončit látku, která by jim pomohla, kdyby bylo nejhůř. 

O mém malém tajemství vědělo jen několik málo lidí. O tajemství, které by mě při prozrazení mohlo stát život. O tajemství z minulosti, díky kterému jsem teď mohla stát v Kapitolu a sledovat bojující mírotvorce. Měla jsem být totiž dávno mrtvá. 

Kdo by kdy čekal, že ze mě ve dvaceti letech bude uznávaná Kapitolská doktorka? Tak brzy? Když jsem se vlastně ani neměla dožít patnáctých narozenin. Když jsem měla zemřít jako další loutka Kapitolu. 

Chápala jsem, že si Bret vybral zrovna mě. Kdo uměl s chemií lépe, než já? Kdo věděl o úniku z arény více, než já? Kdo by jim mohl pomoct osvobodit splátce z arény? Kdo jiný, než já? Než dívka, která přežila arénu, aniž by vyhrála? 

Možná moje myšlenky zněli přehnaně sebevědomě, ale byly pravdivé. Skutečně jsem byla jediná Kapitolská doktorka, které mohli věřit. Navíc jsem moc dobře věděla, jak vyrobit zmíněnou chemikálii. A o úniky z arény jsem znala víc, než dost.

Chemikálie, kterou jsem už měla předpřipravenou a stačilo jí jen předat, se jmenovala Lektvar dočasné nesmrtelnosti. Pravda, že to znělo až přehnaně magicky, avšak nebyl pro ní vymyšlený profesionální název a dalo se říct, že tento byl pouze dočasný. 

Fungoval na tom principu, že se z něj člověk napil a v jeho těle podle dávky zůstával přibližně dva týdny. A v případě smrti člověka, se projevily znaky smrti. Člověk se tedy dal považovat za mrtvého. Avšak látka v něm po nějaké době zapůsobí na jeho orgány a začne ho opět oživovat.

Nebyli jsme zatím ani domluvení, kdy si jí předáme. Museli jsme to však stihnout před případným osvobozením splátců. Aby jim stihl Bret dát případné látky napít.

Zahleděla jsem se znovu na prohrávající mírotvorce. Byli jsme tak neskutečně blízko. Už jen pár kroků stačilo. A vítězství bylo naše. A pak stačilo jen udělat můj úkol. A ujistit se o tom, že se zbylé splátce skutečně podaří zachránit.

Damien Virgo - 3.kraj (13 let, bratr Rika Virga)

Cítil jsem neskutečnou únavu. Bojoval jsem celý den. Bez přestávky. Mé tělo mě prosilo o spánek, jídlo i vodu. Já se však musel plně soustředit na boj. Nemohl jsem se jen tak zastavit. Šlo o mého bratra.

Za tu dobu jsem zabil tolik lidí. Vrhl jsem mnoho nožů, které se zasekly hluboko do těla oběti. Dokonce jsem jich i několik zapíchnul. Trénink se vyplatil. Měl jsem talent a s noži jsem uměl. Rozhodně víc, než mírotvorci, kteří se učili pouze se střelnými zbraněmi.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všude se bojovalo. Lidé z mé strany prosekávali meči kůži i svaly protivníkům. Bez problémů stříleli šípy, které následně zasahovaly živé terče. Ty následně padaly k zemi, jako švestky. Kromě šípů vzduchem lítaly i nože, které plnily svůj účel a zabíjeli protější stranu.