Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

38. Kdo z koho

16. den

Chloe Williams - 1.kraj (15 let, vítězka 79. ročníku)

Všechno probíhalo přesně podle plánu. Nic se nesmělo pokazit. Dělala jsem vše pro to, abychom vysvobodili splátce z arény a zabránili jejich osudu. Abychom vyplnili původní plán našeho boje.

Původně jsme chtěli hlavně dostat ty děti ven. Nakonec se z toho vyklubala vzpoura všech krajů proti Kapitolu. Ta, která konečně bez problémů vycházela. Ta, která mohla... Která se musela stát naším vítězstvím.

Měli jsme dokonalý plán, spojenectví mnoha lidí, skvěle vycvičené vojáky a neskutečné odhodlání. Zvládali jsme uspat většinu mírotvorců a zbytek zabít. Dokázali jsme si získat na svoji stranu všechny kraje a většinu trenérů a vizážistů. A dostali jsme se tak daleko.

Úkol, udržet co nejvíce lidí naživu, dostali někteří splátci už před arénou. A bylo jen na nich, jestli se s tím dobře poprali. My jsme se snažili přesvědčovat Kapitolany v době, kdy se o vzpouře ještě nevědělo, aby přispívali na sponzorské balíčky. A do těch jsme ukrývali vzkazy.

Udělali jsme dobrou práci. Zvládli jsme vše, co jsme zvládnout potřebovali. Teď už se stačilo jen probojovat k místnosti na ovládání děje v aréně. A dostat je ven. Pak by stačilo udělat jen jedinou věc. Zabít prezidenta.

Zabít jednoho člověka, kterého se chtějí všichni zbavit. Člověka, který nemá ničí podporu. Co by mohlo být jednoduššího? Myslela jsem si, že ho prostě jen zastřelit bude jednoduché. Ale spletla jsem se.

Ten odporný chlap někam zmizel. My ho však najdeme. Tolik lidí mu chtělo zasadit poslední ránu, div se o to neprali. Nemohl se skrývat věcně. Jednou musel zemřít. A věděla jsem, že ho to čekalo hodně brzy.

I já jsem měla chuť ho zabít. Za to, co jsem prožila. Za smrt našich rodičů. Za to, že jsem musela do arény. Za všechny ty mladé životy, které si zasloužili žít dál. A za všechny, kteří tu možnost, kvůli aréně, neměli.

V budově, ze které se děj řídil, jsem se blížila dál a dál. Šla jsem naprosto na slepo. Já ani nikdo z mých spojenců tady nikdy nebyl. Bloudili jsme tedy tímto bludištěm a hledali způsob, jak se do arény dostat a splátce vysvobodit.

Někteří z našich lidí ukradli Kapitolu letadlo a už byli na cestě k aréně. Tam se ale nedalo dostat jen tak. Museli jsme jí otevřít. Aby se tam dalo dostat. Abychom je mohli zachránit.

Ozvala se ohlušující rána, když jsem vykopla další dveře. Všechno měli zamčené a ke všem, aby se člověk dostával pomalu s dynamitem v ruce. Asi nikdo nechtěl návštěvu několika rozzuřených krajanů se zbraněmi. Nedivila jsem se.

Mírotvorci, trénující krajany, se rozhodli, že jim nedají střelné zbraně. Udělali tak proto, aby si s nimi neublížili. Proto se učili s luky, noži a meči. Nevím, zda to bylo chytré. Já však válčit neuměla. Zkušenosti jsem v mém životě měla pouze s jedním smrtelným bojem.

Já si však střelnou zbraň vydupala. S noži jsem neuměla a to, že jsem se tenkrát do poslední splátkyně trefila, byla pouze náhoda. A s lukem nebo mečem mi to už vůbec nešlo. Avšak se střelnými zbraněmi tomu tak nebylo. Měla jsem velký talent.

Nechtěla jsem jako velitelka vzpoury kolem sebe vrhat noži, jak smyslu zbavená s tím, že se třeba trefím. Nebo se neustále zraňovat o tětivu luku a píchat se šípem do oka nebo ho sbírat ze země hned po tom, co jsem se ho marně snažila vystřelit. A už vůbec jsem netoužila po tom, švihat kolem sebe mečem, který neumím ani správně držet a čekat, až mě někdo zabije.