Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

5. Nová spojenectví

Sky Tame - 13. kraj (13 let, spojenec/přeživší)

Všechno to, co se stalo uteklo tak rychle. Losování, které výrazně ovlivnilo mnoho životů, včetně toho mého, cesta vlakem do Kapitolu a přehlídka splátců, to všechno se odehrálo včera. Nyní byl další den a čekal mě první trénink, stejně tak jako všechny ostatní, kteří měli život ve svých vlastních rukách. Kteří pojedou do arény a nejspíše se nevrátí. Mezi nimi jsem nyní byla i já. Byla jsem mezi těmi, kteří přijeli na smrt.

Zavrtěla jsem se a víc se zachumlala do peřiny. Postel v Kapitolu byla měkká a pohodlná, obzvláště, když jsem jí porovnala s tou ve třináctém kraji, třetím nejchudším v Panemu. Nechtělo se mi vstávat. Nechtěla jsem vylézat z postele. Hlavou se mi prohánělo spoustu myšlenek.

Zemřu hned mezi prvními? Najdu si nějakého spojence? Mám vůbec šanci přežít? O tom posledním jsem dost pochybovala.

Měla jsem strach. Šílený strach. Bála jsem se, že dopadnu, jako on... Při vzpomínce na něj jsem se musela hodně udržet, abych se nerozbrečela. Vzpomněla jsem si na Hunger games 2 roky zpátky, kdy zemřel jeden z těch, který mi byl ze všech nejbližších. Jeden z těch mála, který mě podporoval ve všem a měl mě doopravdy rád. Můj bratr. Ten přišel o život v tomhle nemilosrdném boji na život a na smrt. A já měla jít za ním.

Chtěla jsem se v určitých situacích zachovat tak, jako by se zachoval on, i když jsem nebyla schopná pochopit, jak mohl někoho zabít. Věděla jsem, že kdyby někdo kvůli mě zemřel, nikdy bych si to neodpustila. Ale na druhou stranu jsem taky věděla, že to někdy budu muset udělat, pokud chci přežít tenhle ročník a stát se první takhle mladou vítězkou a zároveň první dítě ze třináctého kraje, které tohle přežilo. Uvědomovala jsem si, jak nízkou šanci mám, ale byl by nesmysl to předem vzdát.

Hlavou se mi začaly promítat vzpomínky na rodinu. Na dobré i zlé. Na to všechno, co jsme spolu prožili. Na to, jak jsme byli chudí, ale nevadilo nám to. Byli jsme šťastní, protože jsme měli sebe navzájem. Mohli jsme si důvěřovat, s čímkoliv se svěřit, cokoliv říct. Nikdy nikdo z nás nebyl na nic sám. Proti všemu špatnému jsme stáli spolu a nad tím dobrým jsme se spolu usmívali. Bylo to všechno tak krásné. Tak nádherné. Před očima se mi přehrávalo, jak jsme s bratrem, jako malí blbli. Jak jsme se společně smáli, proháněli se okolo domu a hráli různé hry.

To všechno skončilo jedním okamžikem. Desetinou sekundy, kdy se ostrý šíp soupeře zabodl do hrudi. Tuhle chvíli, kterou v televizi viděl celý Panem si budu pamatovat až do konce mého života. Z jeho těla vystříkl proud krve, který následně dopadl na zem, kde trávu obarvil na červeno. Kapky červené tekutiny stékaly po stéblech trávy a vsakovaly se do hnědé, měkké půdy. Jeho tělo probodnuté tím prokletým šípem padlo k zemi. Ozval se ohlušující výstřel z děla, který oznamoval, to že další ze splátců zemřel. A tentokrát to byl můj bratr. V očích, které dříve jen zářily štěstím byla prázdnota. Šíp uhasil tu jiskru v jeho očích. Byly prázdné. Mrtvé.

Po tváři mi stekla slza, která opustila mé oko při vzpomínce na něj. Měla jsem mít stejný osud. Pamatovala jsem si obličeje mých rodičů, když se se mnou loučili. Všechen ten smutek v jejich očích a slzy, které jim stékaly po obličeji mluvily za všechno. Věděli, že mě už nejspíše neuvidí. Že do měsíce budu mrtvá. Věděla jsem, že prožívali dost těžké chvíle po tom, co ztratili svého syna. I tak se snažili zakrývat smutek a věnovat se mně, za což jsem byla vděčná. Teď, když měli přijít i o mě, emoce neskrývali. A já věděla, že se musím snažit vyhrát, protože kdybych zemřela, zhroutili by se. A to jsem nemohla dopustit

Nakonec jsem si setřela slzu z tváře a posadila se na měkkou postel. Oči jsem měla stále zavřené. Víčka mi připadal těžká, jako by byla z kovu a mé tělo bylo ztuhlé únavou, která byla důvodem, proč se mi nechtělo vstávat. Nechtěla jsem s celou tohle hloupou televizní show mít cokoliv společného. Nechtěla jsem tady být. Jediné, po čem jsem toužila bylo ležet doma na té nepohodlné madraci, na které se skoro nedalo spát a být ráda za to, že mě letos nevybrali. To jsem ale měla smůlu. Musela jsem v téhle show být. Nesměla jsem zpátky domů za svojí rodinou. Musela jsem být nejlepší, pokud jsem chtěla vyhrát. Musela jsem se snažit, jak jen to nejvíc šlo.