Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

46. Pomsta bude sladká

17. Den + noc

Christopher Smith - 6. kraj (16 let, spojenec + zabiják)

Odpolední sluneční paprsky, které zvládli proniknout skrze kouruny stromů, mě pálily do zad. Udělalo se horko. Příšerné horko. To mě však netrápilo. Ne tak, jak by mělo.

Cítil sem, jak se mi spocené tričko lepilo na promáčenou kůži. Byl jsem jako v jednom ohni. Jako bych byl špekáček, který se opékal nad ohništěm a stékal z něj omastek.

Měl jsem pocit, jako bych se vařil zaživa v mém lepkavém oblečení. A pomalu se začínal připékat. Hotový jsem byl už tak deset minut zpátky a teď už mě kuchaři v podobě slunečních paprsků začínali připalovat.

Přestože jsem se cítil jako v plamenech, nepřemýšlel se nad tím. Mé srdce se připalovalo nejvíce. A důvodem nebyla teplota. Ale to, co všechno se v aréně stalo. Smrt Carol. Smrt Alexamdera... A smrt i mě samotného.

Žil jsem. Vlastně přežíval... Ale nepřipadalo mi. Byl jsem mrtvý uvnitř. Nedokázal jsem to popsat, ale postupně jsem umíral. Neměl jsem zranění, hlad ani žízeň. Dařilo se mi dobře. Fyzicky dobře. Přesto mi to tak nepřipadalo.

Začalo to smrtí sestry. To ve mně vyvolalo extrémní vlnu hněvu, kterou jsem nevydržel. Jako bych byl do té doby stále ještě klidný. V klidu jsem si plul na vlnách a udržoval rovnováhu na prkně rozumu.

Postupně přicházeli v moři arény větší a větší vlny. Ačkoli mi z mého pohledu připadala voda zpočátku klidná, tak se rozpoutala bouře a ta rozvýřila vlny. Příslib čerstvého masa přilákal žraloky, jejichž ploutve jsem viděl všude.

Velká vlna v podobě Caroliny smrti mi nahnala slanou vodu do očí. Přesto jsem se snažil udržet. Bolelo to moc. Ale chtěl jsem vydržet už kvůli rodičům. Přesto jsem se chtěl mstít. A to se taky povedlo.

Necítil jsem tolik, jako bych umíral uvnitř. Ale začínal jsem toužit po pomstě. Bez ohledu na ostatní. Mstít se. Jako bych už v tu chvíli přicházel o rozum. Jakoby ve mně ožil človek, kterého jsem předtím neznal. A mé prkno mi podkluzovalo.

Během arény jsem toho zažil mnoho, co mě postupně připravovalo o rozum. Mnoho překážek v cestě k přežití, zatímco jsem netušil, jestli jsem chtěl sám přežít nebo ochránit Carol.

Druhý dech jsem nabral při zjištění o vzpouře. Ne však na dlouho. Všechno se zhroutilo. Zabili mi sestru. A v tu chvíli jsem věděl, že se oba nevrátíme. A že chci pomstu. V tu chvíli jsem ztrácel rozum.

Když jsem potkal rodinu, tak se téměř vrátilo vše do normálu. Téměř. Neměl jsem sestru. Ale po dlouhé době jsem uviděl někoho, koho jsem znal ještě před arénou. Rodiče. Tak moc jsem se na ně těšil, až jsem přestal šílet a znovu začal žít. Alespoň na chvíli.

Prezident s tou jeho cuchtou však všechno zničil. Zařídil mi arénu. V tu chvíli to všechno skončilo. Ten ledový klid, co jsem pocítil krátce po aréně, byl pryč. Všechno zničil a já měl bojovat dál. Bez sestry. Bez naděje v záchranu. Bez rozumu. A stále s chutí se mstít.

Smrtí Alexandera se mnohem zhoršil můj psychický stav. Jako bych skutečně zemřel uvnitř. Jako by přišla další vlna, kvůli které jsem hlavou narazil do útesu. Stále jsem dýchal, ale něco ve mně zemřelo.

Nic se nezměnilo. Jakoby setkání s rodinou neexistovalo. Jakoby se moře pouze na chvíli uklidnilo a potom přišla mnohem větší vlna. Ticho před bouří. Bouří, která mi sebrala rozum. Definitivně.

Za mnou se ozývaly kroky, jakoby z dálky. Tak mi to připadalo. Přestože byly hnedka za mnou. Kroky Natashy. Mé spojenkyně. Splátkyně, o kterou jsem už přijít nemohl. A přesto musel.