Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

4. Přehlídka splátců

Natasha Williams - 4. Kraj (16 let, spojenec)

Seděla jsem ve svém ubytování pokoji na pohodlném koženém křesle a koukala z okna. Budova, kam nás Kapitolané zavedli byla luxusní. Měla několik pokojů a v každém z nich bylo to nejmodernější vybavení a ačkoliv byl můj kraj jeden z nejbohatších, tohle byla krása, kterou jsem si dříve neuměla ani představit. A teď jsem jí měla mít na očích každý den, dokud nepůjdu do arény.

Ze čtvrtého patra, kde mě a mého krajana umístili sice nebyl nejlepší výhled, ale i tak jsem viděla dost na to, abych užasle sledovala Kapitol. Netušila jsem, že tak nádherné město vůbec existuje. Věděla jsem z historek o tom, že je hlavní město Panemu nádherné. Ale nečekala jsem, že bude až tak hezké.

Vysoké, luxusní budovy se tyčily vysoko, měla jsem pocit, že snad až do nebe a sluneční paprsky se odrážel ve skleněných oknech, která se díky nim leskla, jako drahokamy. Město zdobilo krásné dráždění šedé barvy. Všechny budovy ve městě k sobě výzdobou i zbarvením skvěle seděly. Panelové domy měli krásnou modrou a zdobila je skleněná okna a cesty byly stříbrné nebo šedé. Všechno tady bylo v tom nejmodernějším stylu. Všechno bylo nádherné. Dokonalé.

Dál jsem užaslým pohledem koukala z okna a svýma očima, jako pomněnky si prohlížela tu nádheru. Nemohla jsem od města odlepit zrak. Vždy mě fascinovalo všechno, co mělo něco společného s Hunger games. Proto jsem se také přihlásila. A Kapitol byla první věc, kterou bych si ve spojitosti s Hunger games vybavila.

Na výhru jsem si nevěřila. Ale moje touha po vítězství byla tak velká, že jsem si to chtěla zkusit. Že jsem to chtěla risknout. Risknout vlastní život kvůli výhře. Protože to bylo to, po čem jsem toužila víc, než po čemkoliv jiném. Víc, než po samostatném životě. Věděla jsem, že jsem tím dost riskovala. Ale nemůžu přece jen tak utéct před svým snem, když mám možnost si ho splnit.

Dala jsem si za ucho pramen svých bílých vlasů, který mi vylezl z drdolu a spadl do tváře. Byl mokrý. Před vstupem do bytu, který nám přiřadili mě vykoupali a vytrhali mi chloupky a já čekala na svého vizážistu, který byl bůh ví kde. Měl mě upravit na přehlídku splátců letošního ročníku. Místo toho se někde potuloval. Nelíbilo se mi to. Akorát ztrácel čas, který mohl využít na to, aby mě upravil a já zaujala sponzory, kteří mi pomůžou k mému snu.

Když už jsem tak seděla asi 20 minut, netrpělivě jsem si povzdechla. Kde jen mohl být? V duchu jsem nadávala na to, že zrovna já dostala takového hrozného vizážistu. Mého krajana si už jeho vizážista odvedl, aby ho upravil a já tady seděla, jako pecka. Začínala jsem se nudit. Podívaná na Kapitol byla sice fascinující, ale nemohla jsem se takhle bavit věčně. Přemýšlela jsem nad tím, kdy se konečně uráčí přijít.

Konečně se ozvalo cvaknutí kliky. Že by? Koukla jsem se na dřevěné dveře od mého pokoje. Uviděla jsem, jak se pomalu otevírají. Uslyšela jsem vrzání, které též prozrazovalo, že někdo vchází do místnosti.

Můj znuděný pohled se změnil na úsměv. Chtěla jsem působit dobře i před vizážistou. Kdybych na něj byla zlá nebo se mu nezdála, mohl by mi přitížit tím, že můj vzhled odbyde.

Ozvalo se cvaknutí, jak můj vizážistka zavřel dveře po té, co vešel dovnitř. Prohlédla jsem si ho. Měl hnědé, krátké vlasy, které mu trčely do všech stran a modré oči. Jeho věk jsem odhadla tak na 35. Upřel na mě unavený pohled a rozešel se ke mně. Podle toho, jak se motal jsem hned poznala, že je úplně na mol. No to snad ne! Nedávala jsem najevo svůj šok a doufala, že je dobrý a dokáže mě hezky upravit i v takovémhle stavu.

Dřevěná podlaha vrzala pod jeho těžkými kroky. Očividně chtěl jít pomaleji, ale to mu nedovoloval alkohol v jeho krvi. Po pár krocích mu podklouzla noha a on se z dupotem rozběhl ke gauči, kde jsem seděla, protože jinak by spadl na zem. Měla jsem co dělat, abych si nepovzdechla při pohledu na toho, koho mi přiřadili, jako vizážistu.