Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

28. Vyjde to!

9. den

Bil White - Kapitolan (31 let, Prezident Panemu)

Od problému s mírotvorci uběhlo již 7 dní. Už týden od chvíle, kdy Kapitol nebyl nijak chráněný proti válce, která by mohla nastat, kdyby se kdokoliv dozvěděl o mém plánu.

Nevěděl o něm nikdo, kdo nesměl. Určitě. Stoprocentně. Neměl, jak to zjistit. Tím jsem si mohl být jistý. Přesto však jsem cítil nejistotu. Zbytečnou. Ten plán vyjde. Musel vyjít.

Vždy jsem dostal, co jsem chtěl. Bude to tak i teď. Ne jinak. Kapitolané by mohli nesouhlasit s tím, že jejich milovaná show zkončí. Ale nepokusili by se to zastavit. Maximálně mi věřili a věděli, že vím, co dělám.

Krajani mě za to budou nenávidět, s tím jsem počítal. Taky jsem se nad mým plánem pozastavil právě kvůli nim. Ne, že by mi na nich nějak záleželo. Spíš nechci tímto vyvolat vzpouru, která by mě ohrozila.

Mohla nastat válka. Drsná válka, kterou by chtěli krajani překazit můj plán, možná s ním i celé Hunger games. Mohl jsem přijít o mnoho mírotvorců. O mnoho věrných Kapitolanů. O obyvatele v krajích, kteří Kapitolu přinášeli obživu.

Jen jsem si představoval tu spoušť, kdyby se ty špinavé kraje rozhodli přestat poslouchat vznešený Kapitol. Šlo by všechno do háje. Vyhrál by Kapitol, ale celý Panem by byli tak zničený, že bych na opravu musel sáhnout hodně hluboko do kapsy.

Nebo taky mohli vyhrát kraje. Ta šance byla nízká. Nízká, ale přeci byla. Kdyby se všichni spojili, možnost jejich vítězství by existovala. Kapitol mohl mít sebemenší moc a slávu, avšak ne neporazitelnost.

A teď, když měla v těle většina mírotvorců tu omamnou látk, nebylo naše město silné, jako dříve. Pár jich zbylo. Pár. Zřejmě bychom I tak válku vyhráli, ale díky našemu oslabení se šance na vítězství krajů značně zvyšovala.

To však nevěděli. Nevěděli, co se stalo. Nemohli. Pokud... Jim to tedy nevyzradil Luis nebo kdokoliv jiný z těch, kteří o tom věděli. Ale věřil jsem, že nebyli tolik hloupí, aby dělali takové blbosti.

Přes to, mohlo se to stát. A kdyby se tak stalo, nic by už Kapitolanům nebránilo vrhnout se po hlavě do boje. A nechali by zemřít tolik lidí kvůli každoroční smrti pár dědek.

Chvíli jsem přemýšlel o zrušení mého plánu. Že bych dělal, jakože se nic nestalo a pokračoval dál. Všechno by šlo tak, jak mělo a vítěz by byl jen jeden. Tak bych zabránil jakékoliv vzpouře.

Ale ne. Neudělal jsem to. Já, jako hrdý Kapitolan, nevzdával jsem se. Nic, jako vzpoura by mě nemělo vyvést z míry. I kdyby boj byl, vyhráli bychom. A opět dokázali, že naše město jen tak něco nezlomí!

My vládneme! My jsme mocní! My se ničeho nebojíme! Nic nás nezastaví! Nic nás nedonutí ustoupit! Vzdát se! My jsme legendy! Bojovníci! V žilách nám koluje krev válečníků! My jsme hlavní město! My jsme Kapitol!

My jsme hráči. Oni pouze loutky v našem divadle. Šňůrky jsme drželi pevně. Nemohli se vymanit. Byli proti nám tak malí. Tak slabí. To my dodávalo takovou sílu.

Mohl jsem si je ovládat, jak jsem usmyslel. Poslouchali mě na slovo. Dělali, co jsem řekl. Tak neskutečně se mi to líbilo. Ta síla. Ta moc. Ta... Neskutečná potřeba všechny ovládat. Ten pocit, že jsem něco víc. Nejmocnější muž Panemu.

Koukl jsem na obrazovku mého notebooku a bez emocí sledoval včerejší záběry z arény. Jak si moji mutové poradili s tím budižkničemou z patnáctého kraje.

Už dlouho nikdo nezemřel a Kapitolané chtěli krev. Proto jsem byl pyšný na tvůrce. Jak si poradili se svým úkolem napnout diváky. Dokonalé.

Málem zemřel Chris, bratr Carol. Toho by ale nejspíš mutové nezabili ani kdyby ho Natasha nezachránila. Měli to tak za úkol. Aby udrželi napětí. Protože právě výběr sourozenců z šestého a desátého kraje bylo na tom celém zajímavé.