Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

45. Další masakr

17. den

Ava Aileen Fox - 1. kraj (13 let, přeživší + spojenec)

Nádech, výdech, opakovala jsem si v hlavě stále dokola a snažila se ignorovat klepající se ruce. Znovu jsem měla jít do arény. Znovu mělo přijít to, čemu jsem se chtěla vyhnout. Před čím jsem málem unikla domů.

Nejhorší však bylo, že nás znovu čekal roh hojnosti. Nechtěla jsem to zažít. Nechtěla jsem vidět lidi, co se navzájem zabíjeli. Nechtěla jsem vidět svoje kamarády, jak umírali.

Vlastně jsem mohla každého brát jako svého blízkého. S každým jsem byla ve spojenectví. S každým jsem se bavila... Pár rozhovorů. Pár objetí. Pár soubojů. A jeden polibek...

Znovu jsem se nadechla a vydechla a na chvíli zavřela oči, když mi mírný průvan ve vítahu odhrnul pár neposlušných pramenů vlasů z obličeje. Hned jsem je zase otevřela a oslepilo mě ranní světlo arény.

Párkrát jsem zamrkala. Výtah se zastavil a já se ocitla přímo před rohem hojnosti. Upřímně nic moc. Šlo jen o pár batohů a zbraní, poházených na louce. Nic víc. Hrozně málo věcí.

Chápala jsem to. Bylo nás méně. A navíc tvůrci počítali s tím, že se sebou navzájem uděláme hodně brzy rychlý proces. Nepotřebovali jsme víc věcí. Zemřeme hodně rychle.

Nejspíš tam zemře půlka hráčů. Ta představa mě děsila. Výhodu to však melo. Hlavním úkolem bylo přežít. To pak budu mít velkou šanci. Ale jak přežít, když po mně každý půjde jako po lovné zvěři?

Zahleděla jsem se na roh hojnosti a počítala věci. Pět batohů, pár obyčejných a přes deset vrhacích nožů, luk a šípy, tři oštěpy, sekera... K tomu, kdo dostane poslední věc, se nesmím přiblížit. To bych neměla šanci.

Ležela uprostřed jako největší poklad. Ani by mě nenapadlo tam jít. Zabil by mě někdo silnější. Chtěla jsem místo toho nůž. Jeden by stačil. A možná i batoh. Mohla bych tam najít něco k jídlu a možná láhev s vodou.

„10, 9..." slyšela jsem odpočet.

Sakra! Do hajzlu! Říkala jsem se v panice v hlavě. Nechtěla jsem tam. Nechtěla. Ale musela. Nádech, výdech. Zhluboka jsem dýchala a snažila se zahnat nervozitu.

Snažila jsem se nepanikařit a jen vyhledat pohledem své spojence. Přímo naproti mě stál Travis a kousek od něj Tobias. Mariu jsem měla hned vedle sebe. Dobře, dobře, každý vezmeme batoh a sejdeme se, pomyslela jsem si.

V hlavě jsem měla jasný plán. Vzít věci. Utéct. Najít útočiště. Jednoduché a prosté. Ale od kdy šly věci podle plánů?

,,5,4..."

Zaměřila jsem pohled na nůž. Tak jo... Sebrat a vypadnout. Snad po něm nepůjde někdo další. To bych musela sebrat jiný.

,,3,2,.."

Málem jsem spadla z podstavce, jak jsem se připravovala vyběhnout. Kdyby se tak stalo, vybouchl by pode mnou granát. A z Avy by se stala jahodová marmeláda.

,,1, TEĎ!"

Rozběhla jsem se k rohu hojnosti nejrychleji, jak jsem uměla. Kousek od sebe jsem slyšela Mariu, jak v běhu lapala po dechu. Utíkala stejným směrem jako já. Lepší, než kdyby šlo o nějakého nepřítele.

Moment... Maria byla hned po mé pravé straně. Tenhle dech slyším z té levé... Pomyslela jsem si a na setinu vteřiny jsem se podívala na osobu u mě. Zahlédla jsem pouze pramen bílých vlasů, které odletovaly z obličeje.

To není Maria... To je Natasha... Řekla jsem si a soustředila se hlavně na svojí zbraň. Stále jsem však poslouchala kroky kousek ode mě. Dokud však ode mě byla dobré 3 metry, nic mi nemohla udělat.