Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

32. Vzkaz

13. den + noc

Travis Scott - 5. kraj (15 let, spojenec)

Šel jsem už dokonale prozkoumanou džunglí a energicky se rozhlížel kolem. Měl jsem dobrou náladu. To se v aréně moc často nevidělo. Zvláštní úkaz.

Kapitolané a i moji spojenci si o mně museli myslet, že jsem blázen. Prvních pár dní jsem se choval normálně, po týdnu v aréně jsem přišel o veškerou naději a teď, za posledních pár dní, jsem se cítil dobře a dával jsem to dost najevo.

Neuměl jsem se zrovna nejlépe převažovat. Proto byly různé změny plánů na mé tváři až výrazně vidět. Doufal jsem, že to nikomu nepřišlo až moc divné. A nezačal podezírat situaci.

Pokračoval jsem dál a míjel veškerá dobře známá místa. Celou džungli jsme měli prošlou křížem krážem a já věděl, kam za kořistí, kam pro vodu a znal místa na odpočinek, jež jsme pravidelně střídali.

Tato část arény mi připadala až příliš klidná. Od rohu hojnosti nám nehrozilo žádné nebezpečí a vyhnuli jsme se veškerému boji. To se mohlo změnit. A mě stačilo jen doufat ve vyhlíženou záchranu.

Věděl jsem o tom. Věděl jsem víc, než bych měl. Věděl jsem o smrti Katniss. O vzpouře. O válce. A naší plánované záchraně.

Když jsem se hlásil s plánem vyhrát, nepočítal jsem s tím, že bych si tak moc přál se odsud dostat. To jsem však nevěděl o prezidentově rozhodnutí nás všechny chladnokrevně zabít.

Ano, normálně by zemřeli všichni až na jednoho. A já se chtěl srát tím jedním. Tohle však nebyly normální hunger games. Tady se obětí arény měli stát všichni. Úplně všichni. Všichni do posledního.

Věděl jsem to už dlouho. Minimálně mně to přišlo jako věčnost. Uběhly dva týdny od smrti Katniss. A od chvíle, co jsem se dozvěděl o plánu prezidenta. A o blížící se vzpouře. Tenkrát jsem dostal strach. Zároveň ale vysvitla naděje, že se odsud dostanu živý. Bez výhry, ale živý.

Naději mi brzy překazil vzkaz ve sponzorském balíčku. Vzkaz od prezidenta. Vzkaz, že se dozvěděl o tom, co vím. A že se nemám pokoušet to komukoliv říct, jinak pátý kraj zkončí v plamenech. Vzkaz, jež mi sebral veškerou naději.

Dozvěděl se o mně. Musel i o té vzpouře. Musel i o něčem, co jsem dokázal zjistit i já, aniž bych se jen malinko snažil. Tak mocný muž. Kdyby mi tenkrát nepřišel ten vzkaz, myslel bych si, že vzpouru dávno potlačil.

Přemýšlel jsem, co bude. Smrt. Ale co je po smrti? Nic? Mebo nový život? Nebe? Peklo? Tolik otázek, nad kterými jsem se nikdy nepozastavil. Až teď. Teď, když jsem se začal bát. Bát smrti.

Nepochyboval jsem nad schopnostmi prezidenta. Ani nad jeho nemilosrdností. Mohl to zastavit. A potom všechny nechat zemřít. I samotného vítěze Hunger games.

To se však brzy změnilo. Už před pár dny se můj zamyšlený výraz ze dne na den proměnil v bezstarostný úsměv. Když mi přišel další sponzorský balíček. A tentokrát už ne od prezidenta.

------------

Byla chladná noc a já měl opět hlídku. Hlídku, při které jsem jen zamyšleně hleděl na hvězdy. Hvězdy pripomínající zlaté mince, co se rozsypaly na černý koberec. A sám sebe se ptal, jak dlouho se mi ještě tenhle pohled naskytne, než přijde smrt.

Najednou jsem uslyšel známé pípání sponzorského balíčku. Další vzkaz od prezidenta? Jediná možnost, která se mi mihla v hlavě. Ani jsem neměl chuť ho otevírat. Ale udělal jsem to. Zvědavost byla silnější, než strach.