Hunger games - Kapka naděje //DOTS//

16. Nové Spojenectví

3. den

Caroline Smith - 6. kraj (14 let, přeživší/spojenec)

Začínalo se rozednívat a k mému na kost zmrzlému tělu se skrze koruny stromů dostalo pár slunečních paprsků. Byla to příjemná změna po chladné noci. Vzpomínala jsem si, jak jak jsem se třásla zimou, drkotala zuby a měla pocit, že snad umrznu. Přespávala jsem na stromě a mojí jedinou ochranou proti mrazu byla tenká dečka, která vypadala, že mě zahřeje, ale moc mi nepomáhala. Bez ní by to ale bylo ještě horší, proto jsem si jí z mého zranění sundala.

Vzpomínala jsem si na teplou postel doma. Nebyli jsme zrovna nejbohatší kraj, to rozhodně ne, ale měli jsme na malou střechu nad hlavou, dostatek jídla, pití, zdravotní péče a hlavně, spali jsme v měkké a teplé posteli. Oproti tomuhle lesu byl šestý kraj rájem na zemi. Měli jsme všechno, co jsme potřebovali. Tak proč jsem musela být tady?

Nechtěla jsem se stát vítězkou hunger games. Nechtěla jsem být bohatá ani slavná. Chtěla jsem prostě jenom domů. Jenže nemohla jsem musela jsem být tady. Proč? Proč, to byla otázka, kterou jsem si pokládala celou dobu, co tady jsem. Otázka, na kterou neznám odpověď. A kdyby jsem jí slyšela, určitě by byla tak nesmyslná, jako celé hladové hry.

Mráz nebyla moje jediná starost. V krku jsem měla sucho, jako v poušti. Od vstupu do arény jsem vypila jen jednu flašku vody, kterou jsem měla v batohu. Bylo po ní už druhý den, neboť jsem předpokládala, že najdu další vodu. Jak jsem mohla být tak hloupá?

V aréně, jakoby se po vodě slehla zem. Hledala jsem. Hledala jsem dlouho. Přes to jsem zdroj pití stále nenacházela a v mém batohu kromě jedné konzervy už byla jen prázdná flaška, která čekala na naplnění.

Už ráno jsem vstala a šla lesem. Snažila jsem se jít potichu, což se mi moc nedařilo, neboť pod mýma nohama křupalo spadané jehličí. Rozhlížela jsem se kolem, abych se mohla bránit v případě hrozby.

V ruce jsem svírala tlustý klacek, který jsem našla a byl mojí jedinou zbraní. Doufala jsem, že ho nebudu muset použít. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se sotva držela na nohou, nejspíš bych se nedokázala efektivně bránit.

Snažila jsem se najít alespoň malé jezírko, říčku i potůček by stačil. Hlavně jsem potřebovala vodu. Ale štěstí mi nepřálo a já se procházela arénou plnou všelijakých hrozeb žíznivá, unavená a zesláblá.

Zakručelo mi v břiše. Ignorovala jsem to. Už jsem se poučila, když jsem vypila veškerou vodu. Sníst poslední jídlo by byla sebevražda. Musela jsem to vydržet. Minimálně do té doby, než seženu další jídlo. Nevěděla jsem, kde, nevěděla, jsem, jak. Lovit jsem neuměla ani neměla zbraň. Sbírat bobule by bylo riskantní. Poslední nadějí byli sponzoři, jenže těch jsem zřejmě moc neměla. Možná dokonce žádné, nepřekvapovalo by mě to. Musela jsem vymyslet náhradní plán.

Tohle nebyly jediné problémy, co mě potkali. Kromě toho, že jsem neměla vodu, zbraň ani dostatek jídla, jsem byla zraněná. Mojí nohu jsem po noci znovu obalila dekou, ačkoliv jsem pochybovala, že mi to nějak pomůže, ale za zkoušku nic nedám. Zranění se neléčilo a připadalo mi, že je čím dál horší. Pokud nenajdu způsob, jak jí lépe vyléčit, zemřu. Jediný způsob, který mě momentálně napadal, byli sponzoři. Jenže to bych taky musela nějaké mít.

Aby toho všeho nebylo málo, cítila jsem neskutečnou únavu a né jen kvůli tomu, že jsem měla prakticky nulový přísun tekutin. Podepsal se na mě nedostatek spánku. Usínala jsem ve strachu, že se mi v noci něco stane, budila se z nočních můr a bála se o sebe nebo o Chrise a po noci byla nevyspalá.

Byla jsem tak slabá a hrozila mi smrt. Měla jsem takovou smůlu na cokoliv. Nedivila bych se, kdybych na mé cestě potkala třeba Teda nebo Tristana. Ale to mě nezastavilo. Musela jsem hledat dál, ať to stálo, co to stálo.