Já, Angela Mordica Potter.

74.část/ Jeskyně

Pomalu plynul čas. Mrtvoly mého otce vyděsily natolik, že dal pár měsíců pokoj, než si našel novou alternativu, jak mě položit. Získával lidi na svou stranu.  Jenže ti mu nikdy nebyli tak oddaní jako mně. Já jsem měla moc, kterou on ne. Nebála jsem se zabít jejich rodiny, pokud ke mně nepřistoupili. Byla jsem takřka nepřemožitelná. Vlastně úplně. Nikdo nevěděl, jak mě porazit. Jenom já. Moje moc se šířila do celého světa jako nákaza. V každém státě jsem měla svoje lidi. Byl to skvělý pocit, když jsem ovládla celý kouzelnický svět. My jsme ovládli svět. Jako promiň, ale beze mě by sis ani nevyměnila ponožky. To není pravda. Svět jsme možná ovlárli spolu, ale ponožky si měním sama od sebe. Jo, ve chvíli, kdy tě upozorním na jejich nevábný zápach. Teď si vymýšlíš. Já? No dovol.

Jak vidíte, tohle se nezměnilo ani za dalších deset let našeho společného soužití. Stín mě otravuje pořád. I když už mi z něj dočista hráblo. Dneska se jím však nehodlám rozptylovat. Že se urazím? Posluž si.

Vicky už je v šestem ročníku v Bradavicích. Zatím je přesně taková, jakou ji chci mít. Zlá a zákeřná. Jenže se ni do toho začal montovat nějaký přihlouplý blbeček. Prý je přímo kouzelně dokonalý... hnus. Budu si s ní muset promluvit. Měla by být někde tady v domě. Je v knihovně.  A jak ty to víš? Je tam pokaždé, když s tebou rozhodně mluvit nechce. Ty si zase moc chytrej. Díky.

Vydala jsem se tedy do knihovny. Byla u mě na prázdninách, než nastoupí do Bradavic.

,,Ahoj Vicky." Vešla jsem dovnitř. Vicky ke mně zvedla pohled, ušklíbla se a kývla mi na pozdrav.

,,Co potřebuješ?" Zeptala se a pozornost obrátila zpět k rozečtené knize.

,,Promluvit si." Posadila jsem se k ní.

,,O čem?" Nechápavě se zeptala.

,,O tom tvém klukovi z Bradavic." Řekla jsem jednoduše. Vicky zaklapla knihu a protočila očima.

,,Nechápu, co ze mě chceš ještě vydolovat, vždyť víš, i v kolik hodin chodí na záchod." Protočila očima.

,,Nechci mluvit přímo o něm, spíš o tom, co k němu cítíš." Pousmála jsem se.

,,To je moje věc." Odsekla. Překvapeně jsem pozvedla obočí. Od kdy je tak drzá?

,,Jen jsem si chtěla povídat." Zamračila jsem se na ni.

,,Agr... no tak fajn. Pokaždé, když je na blízku, tak se cítím tak šťastně. Jeho úsměv mi dokáže rozzářit den. Tak moc bych si přála, aby ke mně cítil to samé." Zasněně si povzdechla. Tohle se mi nelíbí. Ani trošičku. Hlavně proto, že jsem jí nedávno svěřila své tajemství nesmrtelnosti. Pokud se zamiluje až moc, ten kluk z ní vytáhne všechno.

,,Láska je pomíjivá věc, má drahé. Je dobré se jí zbavit hned v začátcích." Usmála jsem se na ni. Vicky se na mě zamračeně podívala.

,,Neublížíš mu ani ho nezabiješ." Založila si ruce na hrudi.

,,Jak tě to jen mohlo napadnout? Zabiješ ho sama, drahoušku. Až ti zlomí srdce. Předpokládám, že to nebude trvat dlouho." Ušklíbla jsem se chladně.

,,Teto! Okamžitě přestaň. Nepřeješ mi snad, abych poznala lásku?" Vykřikla a pridce vstala.

,,Láska je k ničemu. Zůstane ti po ní akorát zlomené srdce. Zabij ho dřív, než bude pozdě. Ber to jako tvůj úkol, aby ses mohla připojit k mým řadám." Řekla jsem dtále klidně. Máš až neuvěřitelné sebeovládání.

,,A když ho nesplním?" Zeptala se odhodlaně.

,,Splníš, tím jsem si jistá." Mrkla jsem na ni a odešla. Udělá to, i kdybych ji k tomu měla imperiem přinutit. Nenechám nikoho, aby jí zlomil srdce. Je příliš nevinná, obrazně řečeno. Zašla jsem do své pracovny, kde na mě čekali navrhy vesnic na vyhlazení. Byli různě po světě, takže jsem spíš hledala vhodnou dovolenou. V tom mě fakt napadla zvláštní myšlenka. Kde je vlastně můj náhrdelník? V bezpečí. Ale kde? Na jakém místě, Stíne? Musím ho vidět. Musím vědět, že ek v bezpečí! Nevěříš mi? Po tolika letech? Asi se vážně urazím. Sakra kde je?! Neřeknu ti to, ale vzít tě tam můžu. Tak dělej.

Abyste chápali, svěřila jsem svůj náhrdelník do rukou Stínovi, aby ho ukryl a ani já jsem nevěděla kam. Z bezpečnostních důvodů. Najednou jsem však začala mít pocit, že něco není tak jak má být. Něco se s ním dělo a můj život byl v ohrožení. Náhrdelník mě varoval. Musím si ho vzít k sobě. Jinde už není bezpečno.

Se Stínem jsme se přemístili na zvláštní odlehlé místo. Byli jsme nejspíš někde v lese, kousek od jeskyně. Bylo tady hrobové ticho, šero a vlhko. Taoy to tu bylo cítit temnou magií. Z té jeskyně jsem cítila zdroj svého života i své moci.

,,V té jeskyni." Ukázal na ni Stín.

,,Já vím. Cítím ho." Zašeptala jsem a vyrazila k jeskyni. Raději jsem se ani neptala, jak tohle místo našel. Merlin ví, co bych se dozvěděla. Například, že si tady Merlin obvykle věší spodky.

Stín se vznášel vedle mě. Jeskyně byla dál, než se mi zdálo. Jakoby přede mnou utíkala, což je nesmysl, protože nemá nožičky. Nakonec se nám povedlo dostat se dovnitř. Hlouběji do jeskyně vedly další tři chodby. U jednoho z nich stáli dva mudlové. Tak proto. Tohle místo objevili oni, proto už můj poklad není v bezpečí. Mávnutím ruky jsem je oba zabila. Jen by překáželi.

,,Nechápu, jak to tady našli. O tomhle místě se povídají tak strašidelné historky, že jsem předpokládal, že sem ani nepáchnou." Řekl něco jako omluvi Stín. Tohle místo bylo prokleté, cítila jsem to. Jenže mudlové jsou přespříliš zvědaví. Dokud by nenašli zdroj zla, nepřestali by hledat. Proto musím odnést svůj náhrdelník pryč. A to rychle.

,,Která chodba vede k němu?" Zeptala jsem se chladně. Stín se místo odpovědi rozešel do chodby nejdál od mrtvol mudlů. Vstoupili jsem dovnitř. Chodba nebyla dlouhá, ale temná. Proto jsem musrla mít rozsvícenou hůlku. Došli jsme až ke skalní stěně z cestou dolů nebo doprava. My zamířili dolů. Černa magii byla čím dál blíž. Najednou se před námi rozprostřela kruhovitá skoro místnost. Uprostřed ní ležel na podstavci můj náhrdelník. Chtěla jsem se k němu rozejít, ale Stín mě zastavil.

,,Pojistil jsem to tu. Musíš zaplatit krví, aby si mohla přistoupit. Je to pojistka, že jsi to opravdu ty. Ostatní tady čeká smrt." Ukázal na malý zlatý nápis na stěně. Zaplať krvavou oběť, pokud jsi hoden vstoupit.

,,Nic originálnějšího tě nenapadlo?" Kriticky jsem se na něj podívala.

,,Nech mou kreativitu napokoji." Zamručel. Protočila jsem očima a hůlkou si rozřízla dlaň. Stín mi pokynul, abych ruku natáhla nad podlahu a nechala na ni dopadnout několik kapek. Má krev byla zčernalá z množství temnoty, které za poslední roky pohltila. Byla jedinečná. Celá tahle podivná síň se rozzářila zeleno-zlatým světlem. Po stranách místnosti vyšlehly plameny, jen přede mnou zůstal volný průchod. Směla jsem vejít. Moc magie mě nikdy nepřestane udivovat. Teď už mi nic nebránilo, vzít di svůj poklad. Jakmile jsem si ho připla na krk, pocítila jsem ohromnou sílu, která mě srazila na kolena. Jakoby se život vrátil zpět ke mně. Stěny kolem se začaly bořit. Stín ke mně připlul, popadl mě za rameno a přemístil pryč.

,,Jeskyně už nemá co chránit, proto se zbořila." Vysvětlil mi jednoduše, když už jsme byli doma. Neměla co chránit... takže byl v bezpečí. Proč mě tedy volal?

Zdravím, omlouvám se, že jsem vás víc jak měsíc nechala čekat😕❤❤ měla jsem toho moc, tak snad mi to odpustíte💕

PS: Užijte si začátek školního roku😂🎉❤❤