Já, Angela Mordica Potter.

44.část/ Tajemství

Hrad se poslední dva dny před Štědrým dnem vylidnil. Všichni zmijozelští jeli na prázdiny k rodinám a já jako jediná opravdu zůstala na hradě. Sice mě přemlouvali, abych jela s nima ale nechtěla jsem. No, já bych jel, protože tady je to moc tiché. Nikdy jsem neviděl tak prázdnou místnost. Uvědomuješ si to vůbec? Máte tady ale příšernou tmu a zimu. Ještě že tu máš mě, co nys tady jinak dělala? Užívala bych si to ticho. A teď zmlkni, jdu si přečíst něco víc o tom šperku a pak společně najdeme vchod, chtěla bych se tam vydat za dva dny. Víš, takový krásný nový náhrdelník k Vanocům. Jsi nemožně sebestředná. Máš tam ještě nějaké pochvali?

Vzala jsem si svou knihu. Otevřela se po mé dotyku přesně na požadované straně. Je k němu spousty legend. Zlatě se však rozsvítila pouze jedna z nich. Byla jiná než ta, kterou mi tehdy ukázal Salazar. Byla napsána ve spěchu těžko čitelným písmem. Někdo ji musel napsat před tím, než se mu něco stalo. Zavřeli ji a upálili za čarodějnictví. Tohle byla temná magie i ve středověku. Ta baba zabila každeho, kdo ji přišel do cesty. Upalovali ji dohromady desetkrát v pěti zemích dokud nenapadlo nějakého dobráka ve Francii ji nejdřív probodnout a zničit hůlku.

Bylo tomu již dávno, co na Anglický trůn sedali mocní králové se svými čaroději. Již dávno tomu, co vytvořen byl náhrdelník pro krásnou skotskou princeznu. Princezna však velmi rozmarná byla a králův náhrdelník odmítla přijmout. Prý je na něm příliš mnoho podepsána ruka čaroděje. Báli se tehdy všichni magie. Nechtěla tedy zahubit sebe. Král byl z toho velmi nešťasten, tak nechal čaroděje svého a zároveň nejbižšího přítele upalit. Ten před svou smrtí, které se nikterak bránit nechtěl, vyřkl rozsudek smrti té krásné dívce, jenž krále okouzlila a pro niž on teď na hranici stojí. Všichni se těch slov zalekli. Jakmile dohořel poslední kousek jeho, princezna přijala náhrdelník a za krále se vdala. Přesně za rok ji však postihla strašná choroba. Ležela v horečkách a její duše i tělo se rozpadali v prach, stejně jako čaroděj před rokem. Tu si král vzpomněl na sveho přítele a svědomí jeho ho dohnalo. On sám se rozhodl zakončit svůj život. Šel ke své milované a náhrdelník jí chtěl strhnout z hrdla, však jeho ruka zčernala. Všichni se ulekli. Felčaři přestali léčit královnu, která byla den ode dne bledší. Po její smrti povedlo se králi sejmout ten pekelný dar z jejího krku. Rozjel se po svém království. Hledal mocného muže či ženu, jež by zničili kletbu šperku, avšak nikoho nenalezl. Zahodil ho tedy do hluboké propasti v lesích. Tehdy si uvědomil, že stratil vše, na čem mu záleželo a to pouze jeho vinou. Za několik sní ho našli sloužící oběšeného na stromě nad propastí. Šperk zahadně zmizel a objevil se až o několik staletí později u Salazara Zmijozela. Tento náhrdelník dokáže vyvolat mrtvé z hrobu, živé tam poslat. Svému majiteli, je-li kouzelné krve, dodá sílu, ukáže mu každé zákoutí černé magie. Musí se však s ním naučit zacházet, jinak by zemrel.

Co to znamená? To znamená, že pokud najdeš a vezmeš ten náhrdelník z komnaty, budeš muset co nejdřív zmizet, než s ním někomu ublížíš. Musím ho najít, jinak mě porazí. Stejně jako Voldemorta. Já vím. Něco už vymyslím. Jdi spát je pozdě.

O dva dny později, Štědrý den:

Dneska jsem pouze v rychlosti otevřela dárky, přečetla dopisy od kamarádů, bohužel i od rodiny. Snídaní jsem ani pořadně nepostřehla, když do mě nějaký páťák z Mrzimoru vrazil jenom jsem ho spražila pohledem. Všichni mi dneska stáli v cestě. Měla jsem právě namířeno za Uršulou. Pomohla otci, Raddlovi, pomůže i mně.

,,Ahoj Uršulo, Veselé Vánoce!" Zavolala jsem na postavu ducha sedícího na potrubí v dívčí umývárně.

,,Kdo jsi a co po mně chceš? Nikdo za mnou jen tak nepřijde." Rozplakala se. Bože, je příšerná.

,,No tak, myslela jsem, že tady budeš sama a dnes by přece neměl být nikdo sám. Já taky nikoho nemám. Mohli bychom dnešek strávit spolu." Takovou milou jsem tě nezažil. Taky už nikdy nezažiješ.

,,Opravdu? Ty jsi přišla... vždyť jsi ze Zmijozelu." Nevěří mi do háje.

,,Uršulo, ne všichni ze Zmijozelu jsou zlí. Jsem dcera Harryho Pottera. Přátelili jste se. Mám tě moc pozdravovat." Že ti není hanba, takhle ji dávat naděje.

,,Harry? Moc se mu nepodobáš. Ale dobrá, nemám co dělat, tak bychom mohli být kamarádky." Popotáhla a sletěla se posadit naproti mně.

,,Povyprávíš mi prosím něco? Třeba něco o tátovi. Je hrozně skromný, ale já si myslím, že toho udělal mnohem víc!"

,,Tak teda dobře. Harry byl moc pěkný, v druhém ročníku tady se svými kamarády připravoval mnoholičný lektvar. Ta Grangerová se proměnila na kočku. Pak zachránil školu před baziliškem v té komnatě, co má vchod támhle u umyvadla. Kdysi tama..." tady jsem přestala poslouchat. Vchod je tady. Tady. Už mě to nebaví. Půjdu na oběd.

,,Uršulo, děkuju moc! Ještě se za tebou stavím, ale mám hrozný hlad. Měj se." Nečekala jsem na odpověď a utekla od te ubrečené holky. Jak hrdinské. Nejsem hrdina. Jsem přesně to druhé.

Po obědě jsem se pod neviditelným kouzlem proplížila zpátky. Uršula nikde nebyla, v žádné kabince ani nikde jinde. Na jednom kohoutku jsem opravdu našla znamení hada. Z mého rozjímání mě vyrušili blížící se hlasy Uršuly a...ředitelky?

,,Ano, já to chápu slečno. Možná se s tím pouze smířila."

,,Ne paní ředitelko. Měla zlý pohled, moc zlý. Musíte ji vyloučit. Chce do komnaty. Ta holka je cítit smrtí!" Zaječela Uršula, vletěla dovnitř a spláchla se do záchodu. Hned po ní do místnosti vběhl Macík. Ještě že jsem neviditelná. Zakroutila hlavou a prošla celou místnost. Pak se otočila a odešla pryč. Tohle bylo o fous.

,,Slečno Potterová, co tady děláte?" Ozočila jsem se za přísným hlasem ředitelky. Vžyť odešla. ,,Zrušila jsem vaše kouzlo. Teď mi laskavě vysvětlete, co tady děláte. Nebo víte co? Půjdeme ke mně.

U ní v pracovně mě posadila na křeslo a sama si šla sednout za obrovský stůl. Koukala na mě svým děsivým pichlavým pohledem.

,,Tak, Angel, co jsi dělala v té umyvárně. A výmluva, že si zabloudila ti nepomůže, chodíš do téhle školy už téměř sedm let."

,,Paní ředitelko, pouze mě zajímalo proč bych si svého otce měla více vážit. Nikdy mi ty příběhy nevyprávěl." Usmála jsem se tak nevinně až to muselo být podezřelé.

,,Skvělá výmluva a teď tu pravdu."

,,Ale ja vám říkám pravdu. A vy to víte." Koukala jsem jí u toho hluboko do očí. Ona kývla.

,,Ano slečno, můžete jít." Omámeně mě poslala pryč. Cestou z jejího kabinetu mě provázel naštvaný a zadumaný pohled Brumbálova portrétu. Tohle ti tak tak prošlo.

Ahoj, tak je tu nová kapitola. Jak užíváte prázdniny zatím? Všem držim palce aby tohle období zvládli ve zdravý🤜🤜. Pokud by ste si chtěli někdo povídat, tak mi napište do soukr. Budu moct ráda❤❤