Já, Angela Mordica Potter.

💌4.část/Dopis...✔

Po zaznění toho slova, které vyznačovalo mou koleji, nastalo v síni ticho. Kdyby v tu chvíli někomu upadl knoflík z hábitu všichni by to slyšeli. Pak se ale ze Zmijozelu začal ozývat potlesk. Havraspár i Mrzimor se po chvilce vzpamatovali a začali tleskat také. Jen Nebelvírští vypadali, jako by jim Protiva provedl nějaký nepěkný žertík. Třeba je přebarvil na růžovo a pověsil ve Velké síni hlavou dolů. Tak by se mimochodem skvěle vyjímal James. McGonagallovou vzbudil potlesk a sundala mi klobouk z hlavy.

Vstala jsem a zamířila ke stolu své koleje. Holky na mě nadšeně mávaly. Mezi nimi byli i dva kluci. Ten blonďáček a chlapec až příliš podobný na Just.

,, Jsi první Potterová v celé historii Bradavic ve Zmijozelu." Obeznámil mě peroxid. Dokud se nepředstaví tak je to peroxid. Ha. Jsem já to ale hlavička.

,,Díky za poklonu peroxide. Jen je slušné se představit, doposud jsi to ještě nestihl." Ušklíbla jsem se. Holky i druhý chlapec se pochechtávali.

,,To měla být urážka? Mimochodem Scorpius Malfoy."

,,Ne. To byla náhrada tvého jména milý Scorpiusi."

,,Jde vidět, že jsi u nás právem. Jsem Alex Zabiny. Bratr Just." Představil se mi druhý kluk.

,,Já vím. Těší mě." Usmála jsem se a potřásla jeho rukou.

,,Tvůj bratr vypadá, že tě každou chvíli zabije." Pozamenala Merder nenávistně. Koukla jsem se k Nebelvíru. James má asi péči. Co ho trochu pozlobit? S širokým úsměvem jsem mu zamávala. Naštvaně se na mě zamračil.  Vypadal jako rozzuřená veverka, které seberete ořechy. A víte co je největší ironie? Před sebou měl  misku ořechů...

,,Myslím, že si budeme rozumět. Poutá nás nenávist ke stejné osobě." Věnoval mi peroxid podivný škleb.

,,To je asi vše, co máme splečného."

,,Hele lidi, nejdem už?" Snažila se situaci zachránit Mer.

,,Ne, ještě proslov." Ušklíbl se Zabini.

,,Milí žáci, tento rok k nám přišlo mnoho nových tváří a těch starých odešlo. Přijměte nováčky mezi sebe a chovejte se slušně. Zapomeňte na hádky mezi kolejemi, na čistou krev. Všichni jsme lidi a všichni máme právo žít. Právě předsudky totiž náš svět uvrhly do války. Do kruté a nelítostné. Zemřelo spoustu nevinných lidí. Mudlů i kouzelníků. Držme tedy prosím minutu ticha za ty, kteří padli za lepší budoucnost." Po síni se rozprostřelo ticho. Po uběhnutí jedné minuty profesorka znovu promluvila ,,Dále vám mám vyřídit, od našeho školníka, pana Filche, že se po večerce nemáte toulat a vstup do lesa je přísně zakázán. Do knihovny s omezeným přístupem bude vstup povolen POUZE žákům starší 15 let. Nyní prosím prefekty , aby odvedli prváky do ložnic. Přeji vám dobrou noc."

Ve Zmijozelské společenské místnosti to vypadalo nádherně. Okny šel vidět život pod hladinou jezera. Zelená a stříbrná pokrývající většinu společenské místnosti nádherně ukazovala na slušnou, tvrdou a chladnou atmosféru, která se v člověku probouzí už po zaznění jména naší koleje. Všude to zářilo luxusem. Tak tohle doma nemáme. Černé pohovky, křesla, stolky z nejlepších dřev... Teď stačí říct jen: vítej nový živote!

V pokoji jsem byla s Aaliah,Justice a nějakou jinou holkou. Pokoje byly opět velice luxusní. A ty postele byly naprosto dokonalé.

,,Jmenuji se Klenters." Oznámila nám arogantním hlasem ta cizí holka.

,,A co má být?" Pozvedla jsem obočí a opřela se o dveře.

,,Jak jako co má být?  Víš kdo já jsem? Moje matka je Pansy Parkinsnová! Mnohem významější člověk v téhle koleji než kdy budeš ty." vyprskla uraženě.

,,Promiň, ale asi tě neznáme." Řekla s pobaveným úsměvem Aaliah.

,,Cc. Taková drzost! Hned ráno napíšu mámě,že jsem na pokoji s pěkně protivnýma holkama."

Kravka jedna pitomá! Pomyslela jsem si. Omylem jsem však svou myšlenku vyslovila i nahlas. Holky se začaly tiše smát a Klenters uraženě odešla.

Ráno proběhlo tak nějak v poklidu. Cizinka si nás nevšímala a my mohly vyrazit na snídani. U stolu už seděl Zabini s peroxidem. Podle všeho nám drželi místa.

,,Ahoj" pozdravili jsme s holkama zaráz. Oni jen mávli na pozdrav. Sedly jsme si a jako na povel dovnitř vletětěly sovy. Fajn. Jsem pos...kakynkaná až za ušima. A mám proč. Přede mnou přistály dva dopisy. Jeden od mamky, druhý od taťky.

V mamčině stálo:

Angelo Mordico Potter!!
Jsi ostudou celé rodiny Potterů! Jak si to jako představuješ? Proč? Copak není Nebelvír lepší? Tvé chování mě udivovalo už doma, ale netušila jsem, že jsi taková i normálně. Chladná, rozmazlená ZMIJOZELKA! Tvůj otec zkusil napsat profesorce McGonagalové, která mu oznámila zajímavou věc. Vzkazuje mu to prý Moudrý klobouk. Ta věta zní takhle: ,,Nezáleží na koleji, povaze ani čistotě srdce, záleží na lásce, kterou jsme ochotni dát. Pokud budete svou dceru ctít a milovat, nikdy z ní nebude nic zlého." Je to nesmysl má milá. Jsi odporná. Na Vánoce jezdit nemusíš. A poslední věc, Už nemám dvě dcery, ale pouze jednu , jménem Lily.

Tvá žalem zahalená a znechucená(bývalá) matka.

Tenhle dopis mi vehnal slzy do očí. Jak to k sakru mohla napsat? Doufám, že alespoň táta zůstal při mně. Al mi vza dopis z ruky a pustila se do čtení. Pak to předala dál.

V tom tátově stálo:

Angelo.
Nemohu tomu uvěřit. Vždy jsem doufal v opak. Ginny měla pravdu. Ty do naší rodiny nepatříš. Jdi zrádce a tak tě bere i celý zbytek rodiny. Na Vánoce se opovaž přijed. Nebudeme tě u sebe držet dýl, než je nezbytně nutné. Já tě však nechci vydědit. Máš poslední šanci mi ukázat, že nejsi jako oni. Jako hadi. Sbohem.

Se srdcem plném zklamání tvůj(stále) otec.

To je konec. Celá rodina mě nenávidí. Koukla jsem se směrem k učitelskému stolu a zachytila lítostivý pohled Minnie. Tak dost! Nestojím o lítost. Nestojím o rodinu. Tuhle hru mohou hrát i jiní. Nemám matku. Fajn s tím zvládnu žít. Někdo mě objal a já se tím probrala z tranzu. Byly to holky. Moje nová rodina. Kluci se tvářili jak kdyby jim ulítly včely.

,,Hele lidi, já nestojim o lítost. S bývalou matkou jsem se hádala pořád. Otec mě ignoroval a Jamese s Lilkem nenávidim. O Alba nepříjdu a mám vás to mi stačí." To už se do objetí přidali i kluci.

,,Ségra" ozvalo se za mnou ,,Je mi to moc líto." Albus. Zlatíčko moje. Pustila sem náš zmijozelský chumel a objala bráchu.