Já, Angela Mordica Potter.

29.část/ Vražda

Probudila jsem se spocená s vytřeštěnýma očima. Kdo byl ten člověk? Co to bylo? Stane se to doopravdy? Tyhle a podobné otázky se mi honili hlavou divočeji než vítr s listím na podzim. To byla asi nejhorší noční můra. Skoro jakoby ten dotyčný chtěl, abych se rovnou zabila. Nesmím o tom moc přemýšlet. Zítra končí červenec, to znamená dnešní návštěvu těch hnusných šmejdů. Kéž bych mohla vypadnout k Malfoyům a už se tady neukázat.

,,Angelo! Okamžitě slez dolů, půjdeš nakoupit!" Jen to ne. Nakupovat musím chodit do městečka kousek odtud. To znamená jet mudluvským autobusem, v obchodě se potkat s hromadou mudlů, trpět otrávené pohledy děsně protivné prodavačka, kterou bych nejraději opravdu umučila, zase autobus a aby toho nebylo málo, tak před dveřmi potkám matku s poklepávající nohou a sáhodlouhým kázáním o rychlosti nakupování. Rychlo slezu dolů.

,,A proč nemůže jít nakupovat třeba Lili?" Protočím očima.

,,Protože ještě spí." Ta má zas náladu.

,,James?"

,,Taky." Kouká na mě dosti nevraživým pohledem.

,,Albus? Táta? Ty?" Zkusím všechny moje poslední možnosti.

,,Ne, ne a ne. Ti dva spí a já musím uklízet."

,,Já bych taky ještě spala." Zasyčela jsem na ni, zvedla seznam a vydala se na autobus. Snad najdu nějakou dezinfekci. Našla jsem si sedadlo u okýnka.

,,Čau kočko, mohl bych si přisednout." Otočila jsem hlavu za hlasem. Byl tam nějaký kluk, mudla, hnědý vlasy, oči stejné barvy jako vlasy, opálený, s povrchním úšklebkem na tváři.

,,Ne." Vykulil překvapeně oči.

,,Ale no ták, pokecáme..."

,,Opovaž si sednout. " zasyčela jsem značně nasupeně. Koukala jsem mu do očí, spojovala svou mysl s tou jeho. Část mého démona vstupovala do něj. Vyskoč z autobusu. Vyskoč, pospěš si. Rychle, dveře se zavírají, pokud to neuděláš teď, zabiješ se. Vyskoč, hlupáku. Pohni si! Pozdě. Počkej, teď ne. Až se víc rozjedeme. Mávla jsem rukou a dveře se začaly otevírat. Bež ke dveřím, ano tak je to správně. Teď! Vyskoč. Velmi... v tu chvíli se přerušilo spojení. Řidič se rychle zastavil a vyběhl ven.

,,Zavolejte záchranku!" Řval pořád dokola. Stíne? Ano, vím na co se chceš zeptat. Je mrtvý. Skočil rovnou pod kola protijedoucímu autu. Neměl šanci. Tohle je tvá první vražda, víš o tom? No jo. Vůbec jsem si to neuvědomila, vždyť JÁ jsem ho přinutila skočit. Kvůli mě je mrtvý, už nikdy neuvidí svou rodinu, přátele, nenavštíví svoji školu. Nebude mít dívku, děti, manželku nic. Nebudou další mudlové. Bylo to tak jednoduché, tak zábavné. Ano! Bavilo mě to. Tak moc jsem si to užila. Velmi dobře, má drahá. Jsi opravdu talentovaný vrah. Nikdo nepřijde na to, že jsi to byla ty. Svedou to na poškozený stroj, a na to, že se ten kluk pomátl. Že měl psychické problémy a tak to skončil. Není to skvělé. Ano, ano je to úžasné.

,,Je mrtvý." Ozval se řidič. Lidé si začali šuškat, pomlouvat. Hnusní mudlové.

,,Ona, to ona za to může! Šel k ní a pak vyskočil!" Ukazovala na mě nějaká blondýna.

,,Pouze jsem odmítla jeho společnost, to snad není zakázané. Nevím, proč vyskočil. Samotnou, mě to dost... rozhodilo. Vždyť, on... on... on je mrtvý." Uronila jsem falešnou slzičku. Přijela záchranka i policie a na nic nepřišli. Jak jinak. Blondýnu nikdo neposlouchal, a aby neodjela sanitka prázdná, vzali ji s sebou. Prý má nějaký šok. Jinak, proběhlo to přesně, jak Stín říkal. Porucha, blázen, hop, konec. Jednoduché, jediné, nesprávné řešení. Nikoho ani nenapadla možnost vraždy. Jak je jednoduché mudly oblafnout. Pro cestující přijel jiný autobus asi za hodinu. To bude doma průser.

Vše potřebné jsem nakoupila, dojela v pořádku zpět domů.

,,No konečně, kde jsi byla sakra tak dlouho?" Vybafla na mě u dveří matka.

,,Musela jsem jet midlovskou dopravou, při které se stala menší nehoda a pro zbylé cestující autobusu, kterým jsem jela, přikvasil až za hodinu."

,,Jaká nehoda?" Zeptal se otec s pěnou na holení kolem pusy.

,,Jeden kluk za jízdy vyskočil, nějaké psychické problémy nebo co. Bus měl nějakou poruchu, tak se mu povedlo otevřít dveře a hop, rovnou pod kola jedoucího auta. Nepřežil. Určo se o tom dovíš víc na ministerstvu, Santo." Fakt tak vypadal. Jen trochu hubenější a protivnější.

,,To je příšerné. Ty s tím doufám nemáš nic společného?" Maličko, ale to vědět nepotřebuješ.

,,Jak bych asi podle tebe mohla? Kouzlit mimo školu můžu až od 17. To už by tu byla sova z ministerstva, z Azkabanu i z  Bradavic." Jak jednoduché je lhát hlupákům.

,,Jistě. Můžeš jít." Pokýval hlavou Santa a zašrl do koupelny. Mé plány byli jasné. Dospat dnešní ošklivé probuzení, popřemýšlet o vraždě a... no jistě! Musím ihned napsat Scorpovi. Utíkala jsem rychle zpět do mého pokoje, nebo na půdu, jak chcete a pustila se do psaní.

Milý Scorpe,
Vím, už jsem dlouho nenapsala, protože jsi v cizině, ale chci, spíš potřebuju, ti říct pár věcí.
Ta první je, že k nám dnes přijde na návštěvu jistý strýček Dudley. Ano, ten. I se svým synkem, který má po prázdninách nastoupit do Bradavic. Je to šmejd. Chci mu ukázat, že stěhovat se sem, byla jeho osudová chyba, ty i ostatní my v tom, doufám, pomůžete.
Ta druhá, zabila jsem člověka, Scorpiusi. Dneska, v autobuse. Byl to mudla. Zhypnotizovala jsem ho, a pak ho donutila vyskočit z autobusu za jízdy. Zabil se. Asi si myslíš, píše mi, protože je z toho zničená, smutná, ale ne. Já nejsem! Bylo to... jako bych byla zvyklá zabíjet každý den. Jakoby to byla běžná činost, jako si ráno vyčistit zuby, nebo se najíst, napít. Neuvědomila jsem si vůbec nic, dokud jsem to nezaslechla. "Je mrtvý." To bylo něco, co mi pomohlo vrátit se do reálného světa. Probudit se ze snu. Z krásného snu, do ještě hezčí reality. Chci v tom pokračovat, Scorpe. Jsem hodně zlá? Chci zabít další a další, potupně vydobýt novou slávu kouzelníkům. Mudlové se budou skrývat a ny pomstíme všechny, kteří za to byli upalováni. Pomůžeš mi? Sama to nezvládnu.

           Tvoje nejlepší kamarádka
Angel♡

Zalepila jsem dopis a vyslala jednu z našich tří poštovní sov za Scorpem. Teď si můžu konečně zdřímnout.

,,Angelo, pojď dolů! Za chvíli jsou tady! Vsadím se, že ještě nejsi ani oblečená. Mamka začíná být dost nervní."

,,Ano, Lili, hned jsem dole." Nemám sílu jí dnes odporovat a provokovat.

,,Počkej, ty si mě opravdu právě poslechla?" Merline, stůj při mně.

,,Ne, poslechla jsem milý hlásek v hlavě, který mi našeptával-sakra, kde je ta ponožka- že bych se dnes neměla-tak tam nešáhnu- rozčilovat hned po ránu." Ponožka byla kdesi daleko v koutu plném prachu a pavučin, takže si budu muset dát jiný. Ty nejsou. Výsledek- dnes jsem odsouzena chodit po studené podlaze doma chodit bosky. Musím máti dokopat, aby mi nějaký vyprala. To znamená mluvit s ní dýl, než je smrtelně nutné. Ale tohle je smrtelně nutné. A tak jsem tam asi pět minut nečině stála, při čemž jsem se hádala sama se sebou, jestli jsou ponožky smrtelně důležiténebo ne. Merline, začíná mi šibat. Měla bych se převlíct. Jo, to bude nejlepší. Dala jsem si na sebe volné šaty se znakem zmijozelu do půlky stehen. Když už musím na tu slezinu, tak reprezentatyvně. Cink. Zvonek. Teď až mohu bezpečně vyjít z pokoje, aniž bych se musela jít převléct.

Ahojky, tady je nová kapča. Moooooooooc, se omlouvám za zpoždění, ale prázdniny byli kapánek více vyčetpávajíci, než jsem si původně myslela že budou. Chtěla jsem příběh lřes léto zakončit, ale maminka mi kapánek kazí plány😂. No, užívejte. Přeju všem krásný zbytek prázdnin. Třeba se mi povede vydat ještě nějaká...❤❤❤