Já, Angela Mordica Potter.

40.část/Plán začíná

Na dnešek jsem se těšila. Už jsem měla vymyšlený dokonalý plán. V noci jsem nemohla spát, a tak jsem seděla u okna ve společenské místnosti a pozorovala noční život v jezeře.

,,Fuj! Do prdele to jsem se lek." Zapištěl nějaký sedmák. ,,Sakra, Potterová, co tu strašíš?"

,,Bu bu bu. Nevím, kdo jsi, tak proč bych ti měla odpovídat?" Slyšela jsem jeho kroky, jak se blíží tmou směrem ke mně. ,,Nevím, o co se snažíš, ale dupeš u toho jako slon." Zasekl se v pohybu.

,,Šel jsem potichu Potterová. Normální kouzelník by o mně nevěděl." Řekl pochybně.

,, Přijdu ti jako normální kouzelník, cizinče?" Slyšela jsem jeho srdce být tak prudce a divoce. Proč?

,,N-ne. Promiň. J-jsem Alexej Lvov. Moje rodiče zabili mudlové a v Kruvalu se mě odmítli ujmout. Vzala mě sem Mcgonagalová." Takže Rus. Hmm.

,,Nesnášíš tedy mudli Alexeji?" Mohl by se hodit. Jako poskok.

,,Nenávidím je. Kvůli nim jsem přišel o všechno." Cítila jsem tu zlost.

,,Taky je nesnáším. Přijdou mi tak hloupí a primitivní. Já a moji přátelé proti nim chceme v budoucnu... bojovat. Proti jejich hloupé převaze nad kouzelníky. Je to směšné. Nechceš nám s tím pomoci?" Zašeptala jsem.

,,Nevím, proč chceš zrovna mě ale zní to jako dobrý plán. Počítej se mnou." Otočil se a zase odešel. Potichu. A zase jsem to slyšela. Jsem porouchaná. Jop tím to bude. Nebo se jenom projevila další tvoje schopnost. Ozval se otrávený hlas Stína. Co tím myslíš? Co bych tím asi mohl myslet? Prostě slyšíš líp, než ostatní. Děkuji za vysvětlení. Co ti kdo udělala, že si tak protivnej? Kdo by mi co dělal? Jenom jsem ti vymyslel plán, pomáhám ti a ty bez mého svolení přijmeš nějakýho pitomce do naší sekty. Děláš si ze mě srandu Stíne? Kdo z nás svou je šéf? Nechci ti brát iluze ale se třemi lidmi a jedním démonem svět opravdu neovládnu. To mě zabolelo u srdíčka. Co asi budeš mít k snídani? Ja osobně bych si dal palačinky s čokoladou. Nebo krupicovou kaši. Nebo aspoň rohlík s nutelou. Nemohl bych dostat aspoň kakao? Ne? Tak ne. Co to zase meleš? Je ti dobře? Naprosto dobře. Včera jsem prošel takovým dýmem. Smrdělo to, ale asi jsem se trochu načichal. A pak jsem od šéfika dostal koláčky na snídani. Prej byli se špenátem. Ale chutnali líp. Vidíš tu velerybu? Chci si na ní zajezdit. Prosím mami můžuuuu? Nebo ne, chci do autíčka a pojedeme brrrrm, brrrrm rovnou přes vidičku do New Yourku na nákupy. Dostal jsem slevové kupony a rád bych je utratil. Pojedeš se mnou? Hustý já visím podvodví povodeň. Vidíš! Koukej tam! Čumíš se na blbou stranu ti řikám. Rovno, před sebe, taaaaak, vidíš? Aaaa! Fuj to sem se lek! Tam se na zemi valí vyvrhnutej vorvaň v pyžamu.

,,Ahoj, Scorpe, jak se máš?" Ignorovala jsem hloupé poznámky zhuleného Stína.

,,No nazdar Angelo, co ty tu tak brzo? Mám se dobře. Jenom, není dneska den D?" Sbíral se ze země. Ten vorvaň chodí, on mě chce sežrat! Merline. Merlin to je hodnej dědek ze Zmijozelu. Mají ho všichni radi, páč furt dělal čáry máry. Já jsem jako on,  jsem kouzelbý džin z láhve vyslov své tři přání.

,, Přesně kvůli tomu. Nemohla jsem spát. A teď se mě ještě rozhodl ničit život Stín. Někde se zhulil jak fetka z brněnského podchodu, no kdybys ho slyšel. Mě prašti koštětem a budu se mít líp." Košťátko bílé, je od mé milé...

,,Co třeba říká?" Zeptal se zvědavě Scorp a sednul si naproti mně.

,,Třeba že si vorvaň v pyžamu." Ha, veleryba se přesunula blíž, pozor Ažerelio, prudce na levobok!

,,Díky no. Asi bychom mohli skočit na snídani. Než tam budou houfy lidí." Ideme papat, hijee!

,,Asi jo. Jenom se skoč převléct. V pyžamu není moc dobrý nápad chodit v Anglii po chodbách v hradu." Vyskočil jak čertík z krabičky a pádil do pokoje. Vorváněk blonďatý je posraný z mojí šavle. Koukej jakou mám krásnou pirátskou šavli.

,,Můžeme?" To byla rychlost. Vyrazili jsme tedy oba- tři - tak tři na snídani. Papání. Jsi horší jako malé dítě Stíne. Kolik si říkal, že ti je?  Přesně pět, jedna, tři, osm, 1656 let. Aha, to všechno vysvětluje. Po snídani jsme šli do tajemné místnosti na schůzky. Sedla jsem si na židli a Scorp stál o kousek dál.

Semkla jsem pevně výčka k sobě a představovala jsem si Andrewa. Když jsem ho viděla před sebou, se stejným tvarem úst, nosu, očí, tváře, mohla jsem začít. Pomalu jsem vnikala do jeho myšlenek. Cítila jsem prudké nárazy proudu něčeho, co vypadalo jako voda. Byli to myšlenky, vzpomínky, sny a jejich plnění. Probourávala jsem tenké hradby bezpečnosti a brzy jsem se ocitla tam, kde jsem potřebovala být. Začneme z mírna. Pomalu jsem začala přetvářet jeho vzpomínky na dědečka. Nijak se nebránil, to znamená, že ještě spí. Z jejich šťastných zážitků jsem udělala pošmurné vzpomínky na opasek a kletby. Z úsměvů hněv a pláč. Ukázala jsem mu dědečka jako zlou postavu z příběhu. Už to nebyl milý starý pán. Byla to zrůda, která mlátila kolem sebe všechny. Bila je a mučila. Křičela a vyhrožovala. Ukázala jsem mu schůzky s Voldemortem, na kterých hrál hlavní roly. Mučil a vraždil spousty lidí i zvířat. Chival se jako surovec a násilník. Andyho babičce nebyl vlastně nikdy věrný. Ukázala jsem mu živé představy, toho, co dělali smrtijedi s dívkami. Začala jsem pociťovat strach a hrůzu. Přitom to nejlepší mělo teprve přijít. Přepla jsem siruaci a byli jsme před Bradavicemi. Byla válka a blížila se ke konci. Andy čeká, že jeho dědeček bude přeci jenom hrdina a zachrání noc. Ne, vložila jsem mu do hlavy představu každého jednotliveho smrtijeda, co dělal a jak zabíjel. Nakonec přišla řada i na toho starého pána. Přistihl svou ženu jak pomáhá mému otci, místo aby ošetřovala raněné na straně Pána Zla. On sám mohl i z takové dálky cítit jeho vztek. Začal nebohou ženu mučit a kopat do ní. Řvát na ní spoustu nadávek. Když ho přestalo její fňukání bavit, zařval ty dvě slova smrti. Avada Kedavra. Poslední záchvěv rukou a jeho babička byla mrtvá. Zabil ji ten, kterého považoval za hrdinu.

Aloha, tak jak se máme? Hádejte kdo se přes víkend koukal na Babovřesky a proto ho nenapadlo nic lepšího než zhulit Stína pomocí kláčků? Já, já a zase já!😂😂 tak si užijte večer😚😚