Já, Angela Mordica Potter.

28.část/Strýček Dudley

,,To snad není možné! Harry, jsi to opravdu ty?" Zíral na otce ten obtloustlý mužík.

,,Jo, jo jsem. Kolik je to let? 25?"

,,To už bude víc. Netušil jsem, že si tu válku přežil." Zamumlal překvapeně pán.

,,Já... no jo, přežil jsem. Jen, spíš hledat vás by bylo zbytečné. Nikdy jste neprojevovali nějaký velký zájem strávit se mnou byť jen minitu. I když my dva jsme se už před vaším odjezdem usmířili." Podrbal se na hlavě nervózně.

,,Přestěhovali jsme se do Francie. Taťka už zemřel a máma dost zatrpkla. Navíc jsem se rozvedl se svou ženou, a tak jsme si tady s mým synem řekli, že se přestěhujeme zpět do Anglie." Kdo to k sakru je? A proč na mě ten kluk furt civí?

,,Ou, to je mi líto. Upřímnou soustrast." Poplácal ho  po rameni otec,,Jinak, tohle jsou mé děti James, Albus, Lili, smrtka teda pardon Angela. A tohle je má žena Ginny. Drahá, pamatuješ si na Dudleyho?" Smrtka, jako vážně...

,,Ovšem, to je ten tvůj bratranec, ne? Moc mě těší." Podala si s oběma ruku, stejně tak i ostatní. Čekalo se pouze na mě.

,,No já si s mudly špinit ruce nebudu." Koujla jsem se znechuceně na nataženou dlaň mého strýce. Bohužel.

,,Angelo, laskavě se chovej slušně a podej jim tu ruku nebo se neznám. Opravdu tě mám plné zuby. Omluvte ji prosím, krapet nám přerostla přes hlavu. Ve škole si našla špatnou partu a už to bylo. No prostě hrůza." Začala se těm špínám omlouvat máti.

,,To je v pořádku. Můj syn, je také takový jako vy. "

,,Ty myslíš, čaroděj?" Zašeptal hrozně potichu táta, pokud se mu tak dá ještě vůbec říkat.

,,Jo. Kvůli tomu jsme taky odjeli. Když to zjistila Maria poslala nás oba do háje. " aby nezačal brečet chudáček vepřový.

,,Ahoj, jmenuju se Martin. Budu s váma chodit na školu." Ten francouzký přízvuk se nezapře.

,,A  koho myslíš že to zajímá." Ne milá na šmejda nebudu, i kdyby to byl můj bratr, což by asi nešlo ale možné je všechno, no to je fuk, zase moc mluvím.

,,Tak promiň, princezničko." Koukl na mě pohrdavě.

,,Spletl sis titul, vepříku. Když uz tak zmijozelská královna by měla být dostačující. A už se ke mně nepřibližuj, nebo na mě skočí nemoc zvaná mudlomilie. A to bychom přece nechtěli."

,,Angelo!" Vyjekli všichni. Teda až na strýčka a bratránka, nebo co zo vlastně je zač.

,,Prosím omluvte ji. Má nejspíš nějaké psychické problémy. Vůbec nevím, po kom to dítě je." no po tobě naštěstí ne ,,Doufám, že přijmete pozvání a někdy se zastavíte na oběd." Jen to ne.

,,Myslím, že vaše dcera z toho nebude..."

,,Nechte ji být, vůbec si nevšímejte jejich takzvaně chytrých poznámek. Ani její nenávisti vůči vám. Nenávidí snad každého, koho potká. Dokonce i nás. Zavřu ju v pokoji a bude klid."

,,Co? Děláš si srandu matko? Tohle je omezování svobody..."

,,Sklapni!" Zaječela na mě. Zvedla jsem ruce k hlavě, jakože se vzdávám, jelikož její obličej by se dal popsat pouze dvěma slovy: rozzuřený býk. A to jsem mírná.

,,Ehmm, no... tak my se vám asi ozveme." Zasmál se nervózně Dudley. Vyměnili si s otcem adresy. Konečně můžeme vypadnout z tohohle strašného místa plného mudlů. Fujky. Když jsme se přemístili domů, matka i otec na mě začali příšerně řvát. Dozvěděla jsem se mnoho věcí, například jsem prý tak hloupá, až nechápů, jak jsem se mohla narodit zrovna jim, nebo jsem třeba nejhůř poblázněná zmanipulovaná manipulátorka na světě. No kdo by to byl řekl? Když se mi povedlo bezpečně vyjít do patra, vybafli na mě ti tři pošuci.

,,Hele smrtko, my víme co si zač." Začal téměř chytře James.

,,Jo, a rozhodně ne naše sestra." A touhle větou celá vážnost situace, nechť je zničena. Amen.

,,Lili počkej, teď z nás bude mít akorát srandu." Zčal ji uklidňovat podrazák Albus.

,,Tak tu má, milý Albusi, už od narození. Ráda bych šla do pokoje."

,,Vyzívám tě na souboj." Pronesl James a začal mávat hůlkou.

,,Och, jak ráda bych, bohužel mám hlídáčka, navíc mi rodiče zabavili hůlku. No není to smutné. Ale pokud opravdu chceš zemřít Jamesi, počkej si pár let. Přijde na tebe řada mezi prvníma." Zasyčela jsem mu u ucha.

,,Nech toho, jde z tebe strach." Otřepala husí kůži Lili.

,,Bojíš se Lili?" Koukala na mě s respektem, při čemž couvala dozadu. ,,Tak bojíš se? Odpověz Lili, dělej!" Cítila jsem nával uspokojení. Chci aby se báli. Chci aby trpěli.

,,Ne, jistě že se nebojí. Kdo by se bál malé holky." James vždy statečný.

,,Třeba ty, Jamesi. Prozraď mi prosím, která holka ovládá živli, kouzla a magii tak temnou a starou, že by si se posral strachy už při jejím názvu?"

,,Ž-žádná. T-t-t..."

,,Oči!" Vykvykl Albus a zdrhnul. Posránek. Lili sebou švihla s výkřikem o zem. Chudinka malá, no není vám jí líto? Zvedl se vítr. Práskli všechny otevřená okna i dveře. Cítila jsem ten nával síli v konečcích prstů. Ubliž, ubliž, zabij, zabij, znič je, honem, znič. Ubližují ti tak je znič. Syčel mi v hlavě hadí hlas někoho neznámého. Viděla jsem plameny zkázy všude kolem mě. Moje hlava, merline, asi praskne. Slyším hlasy, svůj výkřik a tmu. Temnou, zase jako v prvním ročníku. Nedokážu ty hlasy rozpoznat. Asi umírám.

,,Vzbudí se?"

,,Snad ne." Zaslechla jsem rozhovor dvou lidí. Kdo to je? Co se stalo? Musím otevřít oči, nejde to, sakra. Konečně. Oslepilo mě sluneční světlo, které překrývaly stíny osob stojící nad postelí.

,,Kde, kde to sem."

,,Jsi doma." Dostalo se mi odpovědi.

,,V Bradavicích?" Nechápal jsem proč.

,,Ne ty hloupá. V Malém Vísánku. U svýh rodičů. Já jsem tvá matka."

,,Co se stalo? Jak dlouho jsem byla mimo?"

,,Nikdo neví, co se stalo ty postrachu jeden. Celý týden si se válela v posteli a nic nedělala."

,,Mohla bych dostat vodu?"

,,Jistě. Paní Potterová,  prosím. " odpověděl už mnohem příjemnější hlas. Byl to lékař od Munga. Za chvíli už jsem se cítila o něco lépe. Po nekončném přesvědčování, že si opravdu nepamatuju nic, doktor konečně odešel. Chtělo se mi spát, tak moc.

Tvá magie tě jednou zabije.
Proč by měla?
Neslyšíš? Zabije.
Ale proč?
Protože každá moc, musí někudy unikat. Pokud nebudeš dostatečně kouzlit, zničí tě to.
Nesmysl. Spoustu čarodějů se vrátilo k mudlům a žijí.
Nemusíš věřit. Stačí si dát pozor...

Tak jsem tady s další kapitolou. Snad se líbi😊💗