Já, Angela Mordica Potter.

75.část/ V pohádkách je pravda

Touhle záhadou jsem si lámala hlavu ještě pěkně dlouho. Nakonec se však vyskytl nový problém. Kam mám schovat ten náhrdelník teď? Věděla jsem, že ho chci mít u sebe. Už napořád. Nenechám nikoho, aby ho schovával, nebo aby věděl, kam zmizel. Kniha mi ukázala složité kouzlo, díky kterému se náhrdelník uschová v mém těle. Bude ho tam hlídat můj démón v podobě hada. Náhrdelník bude vidět pod kůží jako tetování, jen se bude přesouvat z místa na místo. Bude takřka nemožné mě zabít. Musel by mít někdo sakra štěstí a trefit se speciálním nožem namočeným v jedu přímo do středu náhrdelníku. Nic jiného mě nezabije. Ani Avada, ani obyčejný nůž ani kdyby mě rozřezali na kousíčky. Seskládám se znovu zpátky. Bylo to přesně to, co jsem cítila, že je správné. A udělám to už dnes v noci. Stín ze mě vystoupil. Říkal, že tohle je mnohem temnější než jsou jeho schopnosti. Nebylo by ani pro jednoho z nás bezpečné, kdyby zůstal ve mně. Po tom se do mé mysli zase vrátí oxidovat.

Byla jsem u sebe v pracovně. Pořádně jsem se potřebovala naučit to kouzlo. Těžší jsem nikdy neviděla. Bylo tam i hloupé varování, že se můžu dost změnit, protože mě má duše ukrytá v náhrdelníku začne ovládat. Jenže hlavně na tu špatnou stranu. Kniha si pravděbodobně myslí, že když mi tohle sdělí, zastaví mě. Jenže já už jsem se prostě rozhodla a taky to tak hodlám provést.

Kouzlo však mělo ještě jeden velký háček. Ačkoliv jsem nechtěla, podmínkou byl i nůž z modrého skla namočený v jedu, který má být zásadní relikvií celého rituálu spolu s náhrdelníkem. Bez něj by se mi to kouzlo nepovedlo. Je to počátek i konec, jak praví moudrý autor mé knihy. Jenže jsem netušila, kde začít hledat. Tato dýka je jediná svého druhu a nebylo možné ji vyrobit. Jed byl taky docela problém, protože kde dneska sehnat jed baziliška, že? Opravdu ta kletba nemohla být starší...

Celou noc i další týden jsem trávila nad hromadami knih a hledala alespoň jednu zmínku o noži. Nikde nic. Přesunula jsem se i do knihovny na manoru a tam, světe div se, taky nic. Začínala jsem být zoufalá. Dokud mi náhrdelník jen volně visel na krku, byla jsem v nebezpečí. Pryč jsem ho dát nechtěla. Vlastně on nechtěl. Cítila jsem, že je spokojený se svým umístěním, ale taky lehce neklidný, jako já. Nosila jsem schválně takové oblečení, aby ho nikdo neviděl. Nedůvěřovala jsem nikomu. Jen sobě a Stínovi.

Po další noci v knihovně jsem se rozhodla jít se projít. Vyrazila jsem do mudlovského Londýna do parku. Procházela jsem kolem a zaslechla dvě malé děti, jak se baví o nějaké knize. O pohádkové knize. Nebylo by to až tak neobvyklé, kdyby tam nepadlo slovo modrý nůž. Nejdřív jsem myslela, že se mi to jen zdálo. Prohledala jsem dvě obsáhlé kouzelnické knihovny a zmínka o tomto nástroji je zrovna v pohádkách pro mudlovské děti? Jak nápadité... Povedlo se mi jim prolézt hlavy a zjistit, že název knihy je ještě hloupější. Kouzelné pohádky. Opravdu lidi, kdo měl tak bujnou fantaziii a dal tomu tak velice originální název? Řekl bych, že to byl autor knihy. Nepovídej, ty vtipe.

Šla jsem do nejbližšího knihkupectví a knihu koupila. Všude byli ti nechutní mudlové. Přála jsem si už konečně být doma. Taky jsemsi své přání splnila a ihned po opuštění knihkupectví se přemístila domů.

Nad knihou jsem strávila dlouho času. Byly tam totální nesmysly a hlavně samé šťastné konce. Nikdy žádná zmínka o noži, který hledám, dokud jsem nedošla k poslednímu příběhu. Byl krátký ale psalo se tam v hádankách vše, co jsem potřebovala vědět.

Bylo nebylo, v jedné daleké zemi vládl kdysi dávno mocný král. Jeho jméno už si nikdo nepamatuje. Tento král vládl krutou rukou, neposlouchal svůj lid a tak se ho dva vládci kouzel rozhodli potrestat. Vyrobili dýku z modrého skla. Dýka byla ostřejší než jakýkoliv lidský meč. Měla moc zachovat věčný život, ale i vzít ho. Záleželo, v čem byla dýka namočena. Jed, který připravil první, dokázal pomocí nože darovat život. Byl však smradlavý, slizký a nechutně vypadající. Druhý připravil jed, který život bral jediným škrábnutím. Jeho lektvar sladce voněl, měl průzračnou barvou a rozhodně byl lákavější než ten předchozí. Oba předstoupili se svými výtvory před krále a nechali ho, aby si vybral. Řekli mu, že mu to pomůže zechovat mládí a moc. Král si vybral ten krásnější lektvar. Kouzelník vytáhl dýku, namočil ji v jedu a podal ji králi se slovy, aby se pro věčný život řízl do prstu. Král tak učinil a do dvou dnů byl mrtev. Lid si velice oddechl. Královnu však pohltil žal ze smrti jejího muže. Vzala nůž a odjela ve vsém kočáře k propasti hlubší než je oko temnoty a nůž upustila. Hned za ním letěly i lahvičky s lektvary, které si král od kouzelníků koupil. Jakmile se lahvičky roztříštily o nůž, jeho čepel získala neobyčejnou moc, kterou v něm dokáže probudit jen speciální kouzlo. Říká se také, že nůž se nachazí v nejhlubší propasti někde na dně oceánu.

Byla to příšerná hloupost, ale zjistila jsem víc, než v co jsem doufala. Teď už nebude problém nůž získat. Zase budu v bezpečí. Na tváři se ni vytvořil můj trochu hodně šílený úsměv. Vzala jsem si cestovní plášť a přemístila se. Byla noc, pršelo a já se vznášela nad hladinou oceánu u Mariánského příkopu, jak tomuto místu říkali mudlové. Natáhla jsem před sebe ruku.

,,Accio." Šeptla jsem téměř neslyšně. Dlouhou dobu se nic nedělo. Pak se země otřásla a mě zasáhla dost silná a taky dost černá magie. Měla jsem co dělat, aby mě to nesrazilo do vody, kterou teď ozářilo modré světlo. Celé moře v dohledu začalo bublat, jak vařící voda. Jenže z ní nešlo teplo. Musela jsem se vznést výš. Začaly se zvedat vlny a světlo se rychle přibližovalo. Do deseti sekund se vynořil nůž se zářivě modrou čepelí. Tak tak jsem ho chytla. Voda se utišila. Prohlédla jsem si svůj úlovek. Byl nádherný. Čepel nože zářila modře a musela být neskutečně ostrá. Rukojeť byla posázená modrými kamínky. Vypadala majestátně. Potom jsem se přemístila zpět domů nadšená ze své nové hračky.

Ahoj, zdravím s novou kapitolou po kdyo ví jak dlouhé době😅 tak snad jsem nezklamala❤😘😌 pápá