Já, Angela Mordica Potter.

41.část/ Sbohem, Andy

Druhý den vypadal Anderw jako mrtvola. Nedokázal se pořádně najíst, napít nic. Úsměv mu chyběl. Rose ho obletovala, ale on ji pokaždé odehnal. Cítila jsem pocit vítězství. Nesmím polevit. Vyhrála jsem bitvu, ne válku. Mohl by se obrnit a už bych se mu do hlavy nedostala. Nebo by na to někdo mohl přijít a byla bych v prdeli.

,,Angel, že ty si zahájila svůj úžasně dokonalý plán: znič Andyho dřív než on zničí Scoprovi vlasy." Rozesmál se Alex. A taky všichni okolo. Krom Scorpa.

,,Nebuď kakabus." Šťouchla jsem do něj.

,,Mně se to nezdá Angel. Já se trochu bojím, co když na to přijdou? Sakra, víš jak rychlo by si letěla ze školy?" Otočil se na mě.

,,Scorpe... souhlasil jsi s tím a včera si mě ještě mohl zastavit, ale dneska už ne. Líbí se mi to. A máme nového člena." Držte huby vy pitomci, kdyby jste nešeptali tak zatraceně potichu, slyšel by vás celej stůl! Zaskuhral mi v hlavě Stín. Mám to pod kontrolou, neboj.

,,A to nám říkáš..."

,,Sklapni Alexi!" Zavrčela jsem na něj. Jdeme na hodinu, máme lektvary. S Nebelvírem." Zabinovi jako na povel zakroutili očima a zvedli se od své nedojedené snídaně. Nakonec si tu bulku stejně vzali sebou. Nenažranci. No já bych si taky něco dal. Nezačínej zase, buď té dobroty. Já ale nejsem stvořený z dobra. Ani na půl. Já jsem čisté zlo. A hezky ukecané zlo. Že jo! Taky se mi líbí můj hlas. Teď si ožralej nebo zase na drogách? No dovol! Tohle je má přirozenost. Každý prostě nemá na to být bavič od přírody. Drž tlamu, černá vdova přijde za chvíli.
Máme totiž novou profesorku na lektvary. Nosí černé honosné šaty tak z poloviny 19. století, boty na nižším podpatku, taky černý. Černé vlasy mívá seplé do prazvláštního drdolu, který si každou chvíli upravuje rukou v krajkové rukavičče. Nosí malou kabelečku, do které strčí snad úplně všechno. Má brýle na šňůrce a je vdova. Každý na škole si o ní myslí, že otrávila svého manžela. Taky prý byla podezřelá, ale nějak se jí povedlo vyklouznout bez trestu. Tady jí nikdo neřekne jinak než Černá vdova. Je ultra moc přísná a nikomu nenadržuje. Pokud se jí někdo nelíbí, tak ho celou dobu vraždí pohledem. Většinou pak lektvar posere úplně královským způsobem. Jde z ní strach. Z tebe taky. Jenom netrávíš manželi. To bude tím, že jsem ještě žádneho neměla, pitomče! To zabolelo.  Já vim, ty bebino jedno.

Dveře se tiše otevřeli a dovnitř první vlezla jedna noha, pak ruka, kus šatů, nos, ústa, hrudník a vyklubala se z toho, naše milá paní profesorka.

,,Dobrý den. Dnes zkusíte připravit lektvar ze strany 45, máte tam přísady i postup. Jelikož jste již v šestém ročníku, nepředpokládám, že byste potřebovali slyšet povídání o bezpečnosti práce každou hodinu. Já si budu opravovat písemky prváků a po váš vyžaduji naprosté ticho, dámy z Nebelvíru v poslední lavici! 5 bodů dolů. Má někdo nějaké dotazy? Ne? Výborně, pusťte se do práce, každý, kdo promluví dostane trest nebo strhnuté body. Pokud by se někdo tak strašně nudil, že by se mu chtělo spát, ať ihned opustí tuto třídu a až se dostatečně vyspí, dojde po vás večer vydrhnout kotlíky. Rozuměl jste mi pane Wartsene?" Upřela své šedé studené oči na Andrewa.

,,Ano paní profesorko, omlouvám se." Pokývala hlavou a profesionálně si šla sednout za katedru. Po Andym pokukovala celou dobu. A co se mu povedlo? Tak pět minut před koncem hodiny se ozvala obrovská rána z první lavice. To našemu Andrewovi upadla hlava tíhou myšlenek na okraj kotlíku, který se převrhl a polil ho celý obsah. Profesorka pozvedla obočí.

,,Pane Wartsene, vy jste mi na začátku nerozumněl, nebo to potřebujete opakovat každých pět minut jak mentálně zaostalý? Kdybychom míchali nějaký jed nebo žíravinu ja po vás vy pitomče! Tohle byl naštěstí jenom lektvar na kašel. Seberte se a běžte na ošetřovnu. Hned jak to bude možné se dostavíte ke mě a splníte si trest. Na shledanou." Sklopila hlavu zpět k písemkách a víc si ho nevšímala. Rose mi hned přiběhla pomoct. Jsou tak sladcí. Asi budu mít cukrovku.,,A vy odcházíte kam, slečno Weaslyová? Pokud vím, sama lektvar ještě nemáte a odejít jsem vám nedovolila. Sednou na místo. Pokud tak moc toužíte po přítomnosti tady našeho ospalce, připojíte se k němu při trestu. Nebelvíru ubíram 5 bodů. Bez námitek." Vydite jak je krásně spravedlivá? Zmijozelu neubrala za celou dobu ani půl bodu ale Nebelvíru už minimálně 50.

Už je konečně večer. Dneska to bude delší. Postupovala jsem stejně jako včera.
Andy přišel do svého dětství. Jako malý byl tak šťastný. Naplnila jsem ho pocitem bezmoci. Viděl sám sebe na okraji propasti smrti a života. Proč? Jeho otec s dědečkem ho zmlátili. Mučili ho kletbou Cruciatus, Sectumsempra , kopali do něj. Jeho matku nutili na to koukat. A co dělala ona? Seděla na židli a koukala na svého syna jako na zvíře v zoologické zahradě. Smála se a skvěle se bavila. Občas po něm hodila nějaký talíř nebo vázu. Tak zmrzačeného ho se smíchem opustili a nechali celou noc ležet na prochledlé podlaze bez pomoci. Rano na něj křičeli ať se zvedne a donese jim snídani. Krmili ho jako psa. Jedl, co jim od úst odpadlo.  Dopis z Bradavic mu spálili, protože jim byla zima. Jeho prosby ho nezajímali. Naštěstí mu došli další a oni mu přeci jen dovolili odjet. Každé léto se tohle opakovalo. Měl jizvy a modřiny. Aby si to nepamatoval, mazali mu průběžně paměť.

Další obraz. Byl o pár let starší a jeho matce zrovna přišel dopis s požadavkem i dostavení se před soudní jednaní v rámci smrti jeho manžela a jeho podezření se spoluprácí s Voldemortem a pokus o jeho návrat. Matka za to zbila jeho. Byla to jeho vina. Tak se cítil. Chtěl by se probudit. Křicet. Brečet. Ale teď je plně v mé moci a já mu nedovolím probudit se.

Následoval ještě poslední kousek. Ukázala jsem mu dva lidi. Rose a jeho nejlepšího kamaráda. On stál opřeny o zábradlí v astronomické věži a ona byla přitisklá k němu. Líbali se. Přiblížila jsem to, aby slyšel. ,,Proč jsi s tím pitomcem Andym, Rose? Máš na lepší." ,,Ani nevím. Opisují se od něj skvěle úkoly. Ale máš pravdu. Rozejdu se s ním, co nekdřív a pak už nám nebude stát v cestě nic." Rozesmáli se. Andy dýchal a začal sebou škubat. Pomalu jsem mu zmizela z hlavy.

Další den ráno se roznesla správa, že Andrew ještě tu noc napsal dopis a skočil z věže. Všem se omlouvá. Napsal to, co se mu dělo ve snech. Bál se, aby to nebyla pravda. Nevydržel to. Teď už stačí řict jenom jedno: Sbohem Andy.

Ahoj. Tak nám tady ty postavy přibývají a ubývají. Dneska se moc neprojevoval Stín. Snad se mi ho příště povede líp zapojit. ❤❤❤😂