Já, Angela Mordica Potter.

37.část/Ošetřovna

Uplynula už nějaká doba do chvíle, kdy jsem naposled spatřila tajemnou místnost v knihovně, zakladatele i všechno, co mi bylo blízké. Ne dělám si srandu, furt jsem v Bradavicích v okruhu mých přátel a knihy. Nedám ji z ruky. Jako bych bez ní nemohla žít, znamená pro mě smysl života. Kdokoliv se jí dotkne mám problém se udržet abych ho na místě nezabila. Beze srandy. Tolikrát jsem po všech těch nechtěných doticích, chtěla skočit po majitelích nenechavých rukou a uškrtit je. Je to špatně? Nad tímhle jsem si lámala hlavu již dlouho. Stín tvrdí, že bych si od té knihy měla dát na chvíli pauzu. Prostě ji odložit a nechat ji treba týden být. Ale mýlí se! Není to špatně, je to dobře. Je jenom moje, nikoho jiného. Ona chce abych ji četla, chce abych se učila. Proč nikdo jiný nechce? Vím to. Nemají mě rádi. Jenom se mě bojí. A to se mi líbí. Potřebuju číst dál. Zkusila jsem ji odložit, ale málem jsem na chodbě umičila jednoho prváka jedním speciálním kouzlem, jenom proto, že kolem mě prošel blíž než na dva metry. Zasáhl můj osobní prostor, musela jsem ho potrestat. Skončil na ošetřovně s popáleninami druhého stupně. Chudáček, bál se vyjít na chodbu. Tak moc jsem mu chtěla znovu ublížit, krásně křičel. Ale kniha mi to nedovolila. Nemohla jsem.

,,Angelo! Počkej přece. Už víš, jaké to znamení si necháme udělat?" Zeptal se nadšeně Scorpius, který se z ničeho nic oběvil vedle mě.

,,Ahoj Scorpe, taky ti přeju dobré ráno. Vím to naprosto přesně. Řekni i ostatním, dnes večer. Měj se." Oznámila jsem mi a odbočila na dívčí záchodky. Nemyslíš, že to s tou ostražitostí trochu přeháníš? Ne, to si teda nemyslím. Každý může být zrádcem. To ti taky prozradila ta tvá kniha? Nezdá se ti, že si na ní tak trochu závislá. Sice jsem v životě neviděl závisláka na knížce, ale ona ti poroučí i s kým se bavit! Nejsem na ní závislá, Stíne. Jenom mi pomáhá, ukazuje mi správnou cestu životem. Měl bys taky zkusit číst. Nemluv na mě takovým tónem, mladá dámo. Já jsem ten, kdo ti radí. Ta blbá věc v černých deskách tě ovládá, chápeš to?! Dostala se ti na mozek a naprosto tě ničí. Zničí i tvé přátele a všechny pokud ty nezačneš ovládat ji. A jak to mám podle tebe asi udělat, hmm? Když ji otevřeš, obrň svou mysl. Zakaž jí vstup. Neukazuj své nyšlenky, jenom čti. Neposlouchej ji slovo od slova, jinak budeš zralá na Munga. Poslechni mě, alespoň jednou v tvém životě. Nechci ti ublížit, já ne. Ani Scorpius, Alex, Jus nebo Ali. Ta kniha je zlo. Rozumíš. Ne! Ty lžeš, Stíne! Nevíš, co tam je. Já nedokážu neposlouchat, chápeš! Nedá se tomu hlasu odolat. Ani nevíš jak moc chci, ale nejde to. Co nejde? Zabránit knize, obyčejné věci, vstup do tvé hlavy? A to si chceš říkat královna temnoty? Bojíš se knížky, hlupačko. Ne, ne, ne! To není pravda, já jsem nejsilnější, žádná věc mě nebude ovládat nedovolím jí to!

,,Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!" Začaka jsem řvát, protože mě začalo něco bodat v hlavě, zvonilo mi v uších a doto mluvil ten lákavý klidný hlas mé knihy. Ale taky ledový hlas Stína, který šeptal, že to musím vydržet. Že jsem silná. Někde daleko na mě volal známí hlas, jenom jsem nevěděla čí. Zatmívali se mi před očima. Snažila se utišit ty hlasy a zvonění. S pokusem přehlušit tu příšernou bolest v hlavě, jsem narážela do něčeho tvrdého, prsty si zarývala hloubš do uší, až jsem cítila, hak mi po rukou stéká nějaká tekutina. Boleli mě i uši, přestávala jsem vnímat. Ruce se mi spustili volně pidél těla a já se z kleče dostaka do lehu. Praštila jsem se napisled do hlavy a upadala do temné hlubiny pode mnou. Nikde nebylo čeho se zachytit, jenom jsem padala. Na konci toho tunelu se zabiju, cítila jsem to. Všude byla taková zima a vlhko okolo mojí hlavy, na mé ruce dopadl paprsek světka a odhalil jejich krvavé tajemství. Chtěla jsem začit křičet ale nešlo to. Můj krk byl v jednom ohni, hlasyvky úplně zničené. A najednou všechno ustalo. Bylo ticho a já dopadla na tvrdou podlahu. Pomalu jsem otevřela oči. Kolem mně bylo ticho a bílo. Ležela jsem na posteli s čistýma rukama.

,,Slečno Potterová, u Merlina, vy jste nám dala." Běžela ke mě postava.

,,Kdo-kdo jste?" Nic si nepamatuju. Mám strach. ,,Kde-kde to jsem? Proč si nic nepamatuju? Kde mám hůlku? Nepřibližuj te se!" Žena se zarazila.

,,Já jsem přece madame Pormfreyová. Jsi v Bradavicích, hůlka leží vedle tebe na stolku. Nemusíš se mě bát, nechci ti ublížit. Budeš v pořádku, slibuju." Zašeptala potichu uklidňujícím hlasem ta madame.

,,Chce se mi spát." Usnula jsem.

Vzbudilo mě až ostré světlo a hlasy. Známé hlasy. Začínalo se mi všechno vybavovat. Stíne? Neboj, jsem u tebe. Jsem na tebe hrdý, zvládla jsi to. Teď už tě nebude ovládat, všechna ta bolest se ti mnohonásobně vrátí. Byla jsem dlouho mimo? Skoro tři týdny. Všichni se o tebe báli, že už se nevzbudíš. A já také. Ty bezesné noci mě děsili. Byla jsi skoro mrtvá, ale zastavila jsi to včas. Ještě pár týdnů a už bys zemřela v ohromných horečkách a bolestech. Hlavně o tom neříkej ředitelce ani nikomu. Až potom kamarádům na schůzce. A teď už otevři oči a ukaž se v plné kráse, královno. Díky, Stíne.

,,Slečno Potterová! Vzpomínáte si na mě?" Začala na mě hned z hurta profesorka McGonagalová.

,,Mohla bych prosím vodu." Zasýpala jsem těžce, jelikož jsem opravdu nemohla mluvit.

,,Jistě, tady máš. Na, pij." Podala mi sklenici Pomfreyová.

,,Ano, paní profesorko, pamatuju si už všechno. Jenom nevím, co se stalo. Mohla byste mi to prosím říct?" Koukla jsem na ni. Bolela mě hlava jako střep.

,,To nikdo, děvče. Studenti slyšeli ohromný řev a když přiběhli našli tě ležet v umývárce s rozbitou hlavou o podlahu a stěny a krví, která ti tekla s úst a nosu. Doufali jsme, že nám to povíš ty. Je zvláštní, co všechno se teď u nás na škole děje. Prospěte se slečno, jakmile vám bude lépe, pustíme sem i vaše přátele. " otočila se a odešla.

Čus, prosim nepočítejte, ze budou kapitoly vycházet víc jak jednou za týden. Nastoupila jsem na střední a budu toho mít hodně. Takže když bude čas, budu se snažit psát. A aspoň jednou za týden něco vydat. Díky za pochopení, mám vás ráda❤❤