Já, Angela Mordica Potter.

25.část/Začátek konce

A měsíc utekl jako voda. Scorp se rozešel se svojí asi holkou, ta je z toho zničená. Merder o nás všech roznáší pomluvy, Prince jí v tom pomáhá, famfrpál proti Nebelvíru jsme vyhráli, Zabiny už opět zmagořil, Ali si byla zaplavat v Černém jezeře s velkou olihní, rpozože prohrála sázku, neptejte se jakou a s kým, Juliet se dozvěděla o mudlovině, bungee jumpingu, který se rozhodla vyzkoušet seskočenim s Astronomky. Naštěstí jí to zatrhli profesoři. No a já? Já jsem šťastná s Edem. Dneska máme rande v zapovězeném lese. Tak uvidíme. Stín se s tím smířil, stejně jako ostatní. Kromě Salazara samozřejmě. To je palice dubová.

                                     ●●●●
,,Už dnes večer, musíš to udělat. Znič ji nebo ona znočí tebe. Tu kletbu znáš."

,,Je mocnější. Co když se ubrání a někomu to řekne."

,,Donuť jí ti věřit. Donuť ji."

,,Čím?"

,,Láskou."

                                      ●●●●

Už sem stála ve vstupní síni a čekala na svého prince.

,,Ahoj krásko. Vypadáš úžasně." Ozvalo se u mého uch tiché zašeptání. S úsměvem jsem se otočila. Dostala jsem tichý polibek ss spoustou citů. ,,Jdeme?" Zeptal se spíš řečnickou otázkou,  popadl mě za ruku a mohli jsme vyrazit. Prochazeli jsme kolem Hagridovy boudy, Tesák samozřejmě vyváděl, vešli do lesa na vyšlapanou cestu. Aai tudy chodí náš bradavický profesor kouzelných tvorů. Jinak si tak moc prošlapaný důlek neumím vysvětlit. No jo. Vaha poloobra.

Už jdeme dobrou hodinu. Začínám mít strach. Vím, že s ním se nemusím ničehi bát ale jistota je jistota. Pokud by na nás vykoukl vrah, tak už nás nenajdou.

,,Ede, kam to jdeme?"

,,To je tajemství." Řekl dosti zvláštním tónem hlasu. Tajemství, je pro mě teď asi nejděsivější slovo. Chtěla jsem něco říct ale objevili jsme se na nádherné mýtince plné květin. Uptostřed ležela deka, košík s jídlem a taky kytka. Taková hezká, veliká. Byla to nádhera. S úsměvem jsem ho objala. Ani ve snu by mě nenapadlo, co se stane potom.

Společně jsme dosedli na deku. Dostala jsem sendvič a sklenici dýňonády s příkazem jíst. Užívali jsme si krásné chvilky, jedli, smáli se, líbali se. No znáte to. Hloupá naivní zamilovanost do někoho, kdo se v první chvíli zdá jako ideál ale není to tak. Často to poznáte až pozdě. Příliš pozdě. Zpět k tématu děje.

,,Víš, musím ti něco říct. Nikdy sem ti to vlastně ani neřekl. Jsi to nejkrásnější děvče, jaké jsem měl tu čest poznat. Máš nádherné oči, vlasy i nos, který mají holky v tvém věku obvykle ne zrovna přitažlivý. Jsi vyspělá, krásná, dokonce i hodná. Ne, nic neříkej, prosím. Už od chvíle, co tě zařadili, jsem si všimnul tveho neústupného výrazu, který byl ale zároveň tak ponořen do temnoty, že jsem se tě neodvážil oslovit. Až teď. Byla to moje poslední šance. Poku bych to zvoral, nikdy bych si to neodpustil. Nevím, kdy se k tomu rozhoupu znovu, tak to řeknu teď. Dvě věco mám ma srdci. Ta první je to, že, že... že tě miluju a ta druhá no... ono to asi ještě není úplně na místě" mluvil stále dál. Já zírala. Opravdu mi právě vyznal lásku. Řekl mi, že mě miluje a je z toho tak roztomile nervózní. ,,Vezmeš si mě?" To mě probudilo z myšlenek. ,,Ne teď, ale jesnou až budeme dost vyspělí. Mohli, mohli bychom mít dvě děti, chlapečka a holčičku..."

,,Taky tě miluju. Ale s tou svatbou prosím počkej. Ještě jsme mladí a na tohle je brzy." Koukla jsem se hluboko do očí a uviděla tam něco jiného než lásku. Uviděla sem chtíč? Opravdu. Nelžu. Koukal e na mě jako na lovnou zvěř. Jako na podřané stvoření bez schopnosti odporu. Nebyl to pohled lásky. Byl chladný jako závan větru v zimě.

,,Jistě počkáme." Pronesl lhostejným tónem a u toho žmoulal konečky vkasů v prstech. ,,Nebo nemusíme. Co říkáš? Seznámím tě s tvým ženichem." Zašeptal mi do kůže u krku. Na běhla mi husina. Kde je ten Ed, kterého znám? Vytáhl hůlku a o krok ustoupil.

,,Co-co to děláš?"

,,Přeci si nemyslíš, že bych dokázal milovat zrůdu. Zrůdu jako jsi ty. Krvelačnou bestii vez svědomí a citu, jako byl on. Voldemort. Jsi naivní nalá holčička. Musím uznat, že jsem čekal prokouknutí. S Jamesem  jsme dobří přátelé. Po tom, co odjela Milia vypustili jsme do školy ten fám o našem nepřátelství. Chytré. Nikdo nás nepodezříval. Já dostal za úkol tě oblbnout sladkýma slovíčkama a pak, pak tě jednoduchým kluzlem zbavit moci. Uvrhnout tě do zatracení. Staneš se tím, kým si opovrhovala. Mudlou. Těšíš se? Já ano."

,,Jsi hajzl. Pokrytecký hajzl bez pudu sebezáchovy. Co jsis myslel? Že mě to zničí? Ne, spíš rozzuří. Nemáš proti mě šanci." Zasyčela jsem a pokusila se nahmata svoji hůlku.

,,Hledáš tohle?" Zasmál se i s mým čarovným proutkem v ruce. Rizesmála jsem se s ním. Jedním lusknutím prstu jsem si svou hůlku vzala zpět. Hlupák. Polknul a namířil na mě.

,,Copak tě souboje nic nenaučili. Hezky poklonit. Tak je to správně." Koukla jsem se mu do hlavy. A pomocí toho začala metat hedno kouzlo za druhým. Brzy zapomněl na útok a soustředil se jenom na obranu. Zcedla jsem i druhou ruku, jíž jsem na něj vyslala poutací kletbu. Těsně vedle! V tom mi vyletěla hůlka z ruky. Přistála kousek ode mě. Prudce jsem se otočila za známým výsměšným hlasem. Jistě, James.

,,Co teď. Kam uskočíš? Sestřičko no tak. Vzdej to." Nikdy. Pomalu jsem cítila tu sílu, která tryskala přímo z meho srdce. Zvedl se vítr, v dálce zahřmělo a já se vznesla do povětří. Zářila jsem modrám plamen, vlasy mi vlály na všechny strany. Bylo to jako by do mě vstoupil ďábel. Cítila jsem tu sílu ničiveho živlu, ohně. Vytratilo se ze mě veškeré štěstí. Připadala jsem si jako mozkomor. Viděla jsem všechno pod fialovou mlhou. Ti dva hrdinové, se tvářili jako ustrašená koťata. Tohle se mi líbilo. Měla jsem moc. Moc a sílu ničit. Pomalu jsem vztáhla ruku a vrhla na oba ohnivou kouli. Vyhnuli se. Roztáhla jsem tedy obě ruce a s tichým, spíše dosti hlasitým, výkřikem vypustila modré světlo ze svého těla. Pomalu se snesla na zem. Oba koukali zděšeně. Báli se a mají proč. Oni budou na mém černém listu první. Teď, už mě nikdo a nic nezastaví.

,,Vy! To vy jste způsobili povstání temnoty. Vaše chuť zničit něco, co mohlo být napraveno, byla hloupá. Smrt přijde, až vás znovu v plné síle objeví. Teď zmizte. Pro dnešek jste ušetřeni." Mluvil ze mě cizí hlas. Neznám ho. Moje hlava. Pomoc, padám  dolů stále níž. Topím se v černé inkoustové skvrně a nemohu ven.

Já sama jsem to nečekala😂. Přeju krásnej zbytek večera a sladký sny😝😂😂❤