Já, Angela Mordica Potter.

76.část/ Velká změna

Měla jsem nůž, náhrdelník i kouzlo, které jsem se ještě musela naučit. Do té doby jsem se rozhodla nikam nechodit. Můj život byl příliš ohrožený a svůj šperk nenechám doma jen tak. Nebo ten nůž. Bylo to moc nebezpečné. Musela jsem je chránit. Stín mi výjmečně místo blbých keců opravdu pomáhal. Dodával mi dost energie, abych nemusela tolik spát. Byla to příjemná změna. Celou dobu jsem se totiž mohla učit kouzlo. Už jsem ho docela zvládala jen mi sem tam vypadlo slovíčko a už to bylo blbě.

Po několika náročných dnech se mi to přeci jen povedlo. Merlinužel u mě zrovna byla Vicky na návštěvě. Byly vánoční prázdniny, tak se rozhodla pár dní strávit u mě. Dárky jsem neměla. Vánoce zásadně neslaví. Leda nějakou pěknou vraždou, takže ode mě ani nic nečekala. Možná jen to, že nebudu celý den s nosem zabořeným v knize ale budu se jí trochu věnovat. Spletla se. Tohle je důležitější.

Tak to bylo hnusný. Vicky se na tebe tak těší a ty řekneš tohle. Stíne, já na ni ale ipravdu nemám čas. No to je sice pravda, ale aspoň usmát by ses na ni čas od času mohla. Nedělej mi mravní doporučení jak se mám a nemá chovat, buď tak hodný. Ani mě nehne. Poslední dny je s tebou hrozná nuda. Začínám uvažovat, že tě posedlo něco jiného než já a ta hadí potvora. U Merlina, Stíne! To jakože se potkáme někde u Merlina? Tak to mě tedy uráží! Ty mě tady nechceš, ale víš co ti na to řeknu? Víš to? Agrrr... ne, nevím. Nech si ten otrávený tón, nebo ti to neřeknu. Už se celá třesu. Protivo! Tak si tady tvrdni sama, já jdu za Vicky, s ní by mohla být sranda. Už jsem se bála že nikdy neodejdeš.

Stín se ode mě odpojil a setkal se s mým vítězným úšklebkem. Uraženě se otočil a oddupkal, jestli teda démon dokáže dupkat, když se vznáší asi deset centimetrů nad zemí, pryč. Já se mohla v klidu vrátit ke zdokonalování a užívat si to ticho.

Ticho však nevydrželo příliš dlouho. V domě se všechno rozléhá, tak jsem slyšela smích Vicky. Nejspíš jí Stín vyprávěl jeden ze svých pověstných vtipů, kterě tedy mně nepřišly vtipné ani trošičku. Byly totiž ve většině případů o mně. A komu by se chtělo stále dokola poslouchat, že má v sobě démona, protože o ni žádný jiný chlap nestojí. Nebo že je tak posedlá černou magií, protože je sama bílá jak mlíko. No mně teda rozhodně ne. Ale Vicky to nejspíš přišlo ohromě vtipné.

Vydržela jsem to rekordní půl hodinu. Pak jsem vstala a šla se podívat, co je tak hrozně vtipného v mém domě. Ti dva seděli na pohovce a prohlíželi si... fotoalbum? Kde se tady do Merlinova pozadí vzalo fotoalbum? A co je v tom za fotky? Tiše jsem se přesunula za ně a nakoukla jim přes ramena. Byly tam moje fotky, jak jinak, které si pravděpodobně nějaakým zahadným způsobem pořídil Stín během let, co mi opruzoval v hlavě. Byla tam třeba fotka, když jsem, ještě v Bradavicích, spala s obličejem rozmáznutý na polštáři. Ti dva se chechtali jak dva lachtani.

,,Jak vtipné..." zasyčela jsem ji chladně za zády. Oba zmlkli a koukli se na mě. Propalovala jsem je pohledem. Jak se mi opovažují smát? Já se můžu přetrhnout, abych do sebe dostala další kus černé magie a oni se mi smějou! Katastrofa s nimi žít, opravdu.

,,Jdeš se koukat s námi? Beru tady Vicky na cestu po tvé minulosti. To jsi ještě nebyla taková kazička zábavy." Pronesl pobaveně Stín.

,,Chybí ti zábava, Stíne?" Pozvedla jsem obočí.

,,Jo. Celý den tě zajímá jne kouzlo, tvůj náhrdelní a ten nůž. Jsi jako manželka, co se chystá zabít manžela a stát se bohatou vdovou." Pokrčil rameny. Zamračila jsem se.  Já mu dám manželku, idiotovi.

,,Když se tedy tak nudíš, proč nezařídíš plné sklepení šmejdů a mudlů, abych se pobavili?" Sykla jsem a vytrhla mu to pitomé album.

,,Ale já se raději bavím na tvůj účet." Přísahala bych, že se i provokativně usmál. Tiše jsem zavrčela.

,,Jednoho dne vymyslím, jak tě zabít a pak znovu oživit, abych tě mohla zabít ještě desekrát po tom." Otočila jsem se na podpatku a opustila místnost i s fotkami. Za sebpu jsem slyšela pobavené hihňání Vicky a Stína. Argh... asi je brzo pošlu na Merlinův svět oba dva. I když u toho pošahaného démona to bude trochu náročnější.

Netrvalo dlouho a čas získat neymrtelnost nadešel. Sice to nebylo stoprocentní, ale skoro ano. To se taky počítá, protože mě prostě jen tak někdo nezabije. Ani avadou. To žádný z atentátníků nebude tušit. Tedy pokud mi atentátník nesedí v hlavě. Neřekl bych. Vetřelce ve svém útulném pochmurném ubytování nemám. Ne? Výborně. Takže žádný povedený atentát nehrozí.

V noci, když byl zrovna nov, vyšla jsem na zahradu do svého magického kruhu. Náhrdelník jsem si pověsila na krk. V ruce jsem držela modrou dýku a tiše jsem začala odříkávam kouzlo. Asi po pěti minutách stálého opakování začala dýka pálit a zářit oslnivě modrým světlem. Nastal čas. Přiblížila jsem nůž k náhrdelníku a špičkou se dotkla svého krku pod ním. Zaplavila mě ohromná bolest, která mě srazila na kolena. Rozžhavený náhrdelník se mi začal vtavovat do kůže. Mumlala jsem slova dál. Nemohla jsem teď přestat. Pak bolest ustala. Padla jsem an kolena a upustila dýku, která okamžitě  zchladla. Koukla jsem se na popálenou ruku, která se bude hojit velice pomalu. Byla jsem v podstatě jen schránka plná černé magie. A to si vyžádalo svou daň. Rány se mi hojí pomaleji. Zdravou rukou jsem se dotkla svého krku, který pálil a štípal. Náhrdelník jsem ale nenahmatala. Muselo se to povést.

Vstala jsem a odešla pomalu zpět do domu. Upřímně jsem se zalekla toho, co jsem viděla. Moje zelené oči byly černější než noc. Bělmo skoro nebylo vidět. Byla jsem bledší než obvykle. Na krku jsem měla černou spáleninu a tetování v podobě náhrdelníku. Vypadala jsem skoro jako stín. Ne ten démon, ale opravdový stín. Stín dívky, kterou jsem kdysi dávno bývala. Černá magie jsem byla já. Byla jsem její paní. Moje tělo bylo z černé magie, kterou jsem pohltila. A taky jsem byla prakticky nesmrtelná. Jo, to zní dobře. Odhrnula jsem si z tváře své zrzavé vlasy a ušklíbla se sama na sebe.