Jen strach a sobectví

Kapitola 1 - Vstříc peklu

Mladý aristokrat stojící před jedním z velkých oken svého pokoje nepřítomně zíral na rozhlehlé pozemky, jež se rozprostíraly kolem domu. Ve vzdálenější části zahrady, až vzadu u altánu, viděl bílé pávy nevzrušeně se procházející po štěrkové cestě mezi kvetoucími růžemi. Za oknem panovala ta pravá letní idyla – bylo příjemné teplo, zapadající slunce vykouzlilo nádherné červánky a melodický zpěv ptáků dokresloval příjemnou podvečerní atmosféru.

Nenáviděl to. Ten klid, kterého byl svědkem, mu drásal nervy. Jak jen mohlo být tak krásně? Celý svět se mu vysmíval!

Pevně zavřel oči, aby zabránil slzám, jež se mu do nich draly, stéci po tváři. Stále nedokázal plně pochopit, že jeho otec už nikdy nic podobného nespatří. Moc dobře věděl, že v azkabanské cele se Lucius Malfoy tepla slunečních paprsků nedočká. Neměl naivní představy, že by se z toho dokázal vykroutit jako po První kouzelnické válce. Bystrozorové ho dopadli přímo na Odboru záhad.

Nezdařený pokus o získání té zpropadené věštby, který jeho otec vedl, měl neblahé dopady nejen na něho samotného. Rod Malfoyů ztratil svou pozici v kouzelnické společnosti, najednou byli považováni za vyvrhely. Ostatní se do nich nepokrytě strefovali, se sklopenými hlavami museli snášet nekonečnou potupu, a co víc – ztratili svou pozici mezi Smrtijedy. A to bylo nebezpečné více, než se Draco odvažoval domýšlet.

Potter, ten pitomý Potter! To on za to mohl!

Zmijozelský prefekt pevně zaťal pěsti, v tu chvíli by nejraději do něčeho praštil.

Harry James Potter. Parchant, který měl tohle všechno na svědomí. Netušil, že je možné někoho až takhle nenávidět, měl pocit, že se tou záští snad zadusí. Tolik si přál Nebelvírovi vrátit všechny křivdy, které si celá ta léta kupil na pomyslném seznamu. A ze všeho nejvíc chtěl pomstít otcovo zatčení.

Draco povolil zaťaté pěsti, nenávist opět nahradil strach. Bylo téměř jisté, že se mu jeho přání splní, ale pravděpodobně vůbec ne tak, jak si představoval.

Roztřesenou rukou sevřel své levé předloktí, pod rukávy košile a saka stále ještě alabastrově bílé. Až příliš dobře věděl, že chvíle, kdy se to změní, se neúprosně blíží.

Severus mu to oznámil jen před pár dny. Bylo jeho štěstím, že byl poslem špatných zpráv právě mistr lektvarů, jelikož v tu chvíli nutně potřeboval jeden z jeho pověstně dokonalých dryáků. Od té doby se ještě nedokázal smířit s tím, co ho čeká. Věděl, že se to jednou stane, otec ho k tomu přece takovou dobu vedl. Jenomže jeho otec byl pryč. Po jeho boku už nebyl nikdo, kdo by mu vtloukal do hlavy, že jeho osudem je zaujmout místo mezi Smrtijedy, a na povrch tak konečně vyplulo to, co chtěl on sám: Utéct, schovat se, nemuset čelit žádné z těch hrůz. Nikdy neposkvrnit své předloktí, nestát se otrokem. Ale copak někoho zajímalo, co on chce nebo nechce?

Stále mu unikalo, co si od toho Pán zla slibuje. Vždyť mu nebylo ani sedmnáct, měl ještě Hlídáček. K čemu bude mezi Smrtijedy dobrý, když ho čekají ještě dva roky v Bradavicích? A navíc toho dne neměl být jediný nezletilý, který bude proti své vůli přijat do řad Smrtijedů. Když se na to pokoušel vyptávat Severuse, dostalo se mu jen neurčité odpovědi, že se Pán zla rozhodl, že je potřeba mladá krev. Co když opravdu bude muset...?

Málem vyletěl z kůže, když se ozvalo tiché zaklepání. Jen co se otočil, nakoukla dovnitř Pansy, v obličeji bílá téměř jako duch, a mdle oznámila: „Už jsme tu všichni. Měli bychom jít, Draco."

„Jistě," vydechl a neochotně zamířil ke dveřím.

Po cestě však ještě věnoval krátký pohled svému odrazu v zrcadle. Nehledě na to, do jakého pekla mířil, chtěl dostát tradici svého vznešeného rodu a vypadat dokonale. Na svém vzhledu nenašel jedinou chybičku, takže následoval černovlasou prefektku.