Jen strach a sobectví

Kapitola 30 - Musíš vydržet

„Kde je Ava?" zamračila se Narcissa, když za sebou Draco dovřel dveře jejich jediného soukromého salonku.

„Myslel jsem, že je tady," odvětil zmateně.

„Asi bude u sebe. Drahoušku, mohl by ses po ní jít podívat, abychom se mohli nasnídat?"

„Jistě, mami," přikývl a otočil se na patě. O chviličku později už klepal na dveře Avina pokoje. Jenomže se nikdo neozýval, takže se na dveře nepěkně zaškaredil. Kde jinde by mohla být? Jedině, že by utekla, ale to snad...!

Prudce rozrazil dveře. Hned na to vydechl úlevou, když blondýnku uviděl na posteli. Zdálo se, že přežije další den bez Cruciatu.

„Matka tě volá k snídani," oznámil. K jeho překvapení se však dívka ani nehnula, nevydala dokonce ani jediný zvuk. „Avo, slyšíš? Čekáme na tebe se snídaní," ozval se znovu. Opět bez reakce, což už ho začalo znepokojovat. „Avo?" vyzkoušel ještě jednou a vykročil k posteli. Proč nereaguje?

Až ve chvíli, kdy Avě schoulené v klubíčku rozpačitě položil ruku na rameno, se plačtivě ozvalo: „Běž pryč."

Draco jen stěží spolkl peprnou nadávku, leknutím málem poskočil.

„Čekáme na tebe se snídaní," zopakoval.

„Nemám hlad."

„Fajn," trhnul rameny a už se chtěl otočil, když si všimnul, že blondýnka má na sobě stejné oblečení jako včerejšího večera na smrtijedské schůzi. Nepatrně se zamračil. Copak v něm strávila celou noc? „Jsi v pořádku?" zeptal se podezřívavě.

„Jistě. V naprostém," dostalo se mu bezbarvé odpovědi.

„Nedělej ze mě pitomce."

Teprve to přimělo Avu se pohnout. Otočila se a upřela na něj oči zarudlé od pláče: „Promiň. To jsem nechtěla."

„Uhm, jasně, ale... Hele, spala jsi vůbec?"

Ava nesouhlasně zakroutila hlavou.

„Vypadáš na to," konstatoval mladý Zmijozel.

Blondýnka po něm loupla nepěkným pohledem, tomu však nevěnoval pozornost. Měl dost práce sám se sebou. Neměl by ji třeba nějak... utěšit? Přece jenom spolu stráví mnohem více času, než původně plánovali.

‚Krucinál, nemají k těm sourozencům příručku?' zabrblal v duchu, když si sedal na postel. Po hlubokém nádechu se pokusil nasadit klidný tón: „Koukej, fakt mě to mrzí. Ne, že bych se tě chtěl zbavit, to ne, tak nějak jsem si na tebe... zvykl, ale je mi líto, že nemůžeš za rodinou," vybreptal. Frustrovaně zachrčel a promnul si obličej: „Hele, já nevím, co mám teď dělat. Moc dobře víš, že tyhle sourozenecké záležitosti mi nejdou. Ale fakt mě to mrzí."

„No... není to úplně ideální, ale zas nejsi úplně marný. Na to, že máš sourozence sotva rok, vlastně docela dobrý," konečně se nepatrně pousmála a vyhrabala se do sedu. „A díky. Dost mě to... zaskočilo. Dej mi minutu, jo?"

Draco mlčky pozoroval, jak se snaží zkrotit rozcuchané vlasy. Byl moc zaujatý jakýmsi podivným štěstím, které vyvolala Avina poznámka, než aby se snažil o nějakou konverzaci. Když se odběhla rychle upravit, aby mohli vyrazit na snídani, dovolil si nepatrné samolibé pousmání. Je přece Malfoy, bylo nad slunce jasnější, že to sourozencování zvládne. Jak o sobě jenom mohl pochybovat?

„No, lepší to takhle rychle nebude," zamumlala Ava, když se znovu zjevila v pokoji. Jediné, co prozrazovalo, že něco není v pořádku, byly oči, stále zarudlé od pláče.